Nebylo to tak, že by Štefan Ruhal přímo zašel za Mojmírem Koňaříkem. Štefan Ruhal však znal kde koho – a dokonale uměl těchto svých znalostí využít. Věděl, kdo má jaké slabé stránky, kdo je čím vydíratelný – a navíc si uměl lidi zavázat. Sice už dnes lidi nebyli grupováni pod jednu stranickou knížkou – ale existovaly jiné metody. Je tu například Sokol, který jaksi rezignoval na své původní cíle – a v těsném objetí s TOP09 se hlásil k bratrské lásce k sudetoněmeckým nárokům či zelené pro migranty odkudkoli. Sokol pochopitelně nebyl jedinou organizací nějak propojenou s nějakou politickou stranou. Vznikly všemožné kluby, organizace, spolky – a ty se tvrdě ideologicky upevňovaly – a bylo takřka nemožné v nich mít jiný než oficiálně daný názor.

 Družba pak probíhala i v různých profesích – například číšníci měli své pravidelné srazy – asi aby předešli situaci z komedie Vrchní, prchni!

 V soukromých firmách probíhal takzvaný team-building, kdy zaměstnanci spolu trávili více času než s rodinou – a to navzdory tomu, že si vzájemně mnohdy šli po krku a bez jakýchkoli servítek se nenáviděli.

 Družbu svého druhy pak poskytovaly i vykřičené domy.

 Štefan Ruhal se obrátil na jistého Groliše, aby mu sehnal někoho na sledování konkrétní osoby. Tou osobou byl jeho zeť, Richard Ferenc.

 Mojmír Koňařík se na tuto roli hodil přímo geniálně. Byl jako stín, uměl fotografovat, uměl si vyčlenit času, kolik potřeboval. A nebyl ani extra drahý. Stačilo zašustit tisícovkami – a slintal jako pes na buřta.

 Nutno říci, že se Mojmír Koňařík činil. Již měl celou řadu fotografií potvrzujících, že se Richard Ferenc schází s Monikou Barešovou. Koňařík se na ni pověsil, aby o ní zjistil co nejvíce. Pohledná sestřička v nemocnici. Pro Koňaříka ale „kurva“, která ničí spořádané manželství a rodinu. Přistihl se, jak zatíná pěsti – a jak cítí podivné, až hrozivé vzrušení. Přemýšlel, jestli by se těm nad ním zavděčil, kdyby ji prostě odklidil z cesty.

 Ne – nesmí nic podnikat na vlastní pěst. Zatím pouze monitoruje. Tak.

 Sleduje, s kým vším se ta coura stýká, kam chodí, jaký má denní program. Musí podat zprávu, kde nebude nic podstatného chybět. Víc není jeho úkolem.

 Prohlédne si fotky, které nacvakal. Má jich desítky. S uspokojením odloží fotoaparát na sedadlo spolujezdce a přivře oči. Chce se mu příšerně spát.

 Oliver Pecka byl úspěšnější, než čekal.

 „Někoho s iniciály á chá, říkáte? A má to bejt magor, co fotí zdechliny? To bude Chlopina. Alfréd. Bydlí na okraji v takový barabizně. Divnej patron. Vůbec bych se nedivil, kdyby byl do něčeho namočenej“, sdělil Peckovi důchodce se silnými dioptriemi, opírající se o berli.

 Dal Oliverovi přesnou adresu – a rukou naznačil, kudy se tam dostane.

 Oliver se zatím do výslechu Chlopiny pouštět nehodlal. U toho chce být Sedlina osobně přítomen. Ale zjistí o tomhle dárečkovi, co půjde. A ono šlo.

 Věděl už, kde bydlí. Nadto zjistil, že lidé ho nemají rádi – a vlastně se ho bojí. Ideální kandidát na podezřelého z dvojnásobné vraždy.

 Oliver si v hlavě srovnával, co se kde o Chlopinovi dozvěděl.

 „Budižkničemu. Jen se tu poflakuje, taky po nocích. Já vám řeknu, nechtěla bych na něj za tmy narazit.“

 „Znal jsem jeho otce. Tvrdej chlap. Rád se napil. Bachař, víte? Kluka řezal – ale je to grázl. Takovej divnej. Snad nekrade – ale zase, z čeho asi žije, že jo?“

 „Jestli má holku? Ne, tomu se každá vyhne. Teda, ne že by byl ošklivej, to zrovna ne – ale chová se podivně. Viděl jste, jak žije? Která by mu tam šla? Ruce mu jdou dozadu – a říká se, že to v hlavě nemá v pořádku.“

 Oliver měl též připravenou fotografii Denisy Buřínské, zda ji tu nikdo nezahlédl. Většinou ne – až na jednu všetečnou zmalovanou sousedku ověšenou kdejakým šmukem v béžové minisukni a černých síťovaných punčocháčích.

 „Viděla jsem ji, jak od něho zdrhá. Jsem si říkala, co se děje. Křičela na něho.“

 „A nepamatujete si náhodou, co křičela?“, zkusil to Oliver.

 „Hmmm, to už takhle přesně neřeknu. Něco jako že je úchyl, což tu dávno všichni víme“, uchechtla se zlomyslně.

 Oliverův obrázek Chlopiny nabýval konkrétních obrysů – samotář, lempl, mladík s podivnými až zvrácenými choutkami. U sousedů neoblíben – a to bylo vyjádřeno velmi kulantně. Stejně tak on bude pohrdat jimi a nenávidět je. Jak to asi má s opačným pohlavím? Nenávidí ženy? Proto je začal vraždit? Nebo je pak dokonce i fotí?

 Oliverovi je jasné, že by neměl fantazii tak moc popouštět uzdu. Že velké nadšení bývá následováno neméně značným zklamáním. Ale nemohl si pomoci. Připadal si jako lovec, který ví, že trofej už má takřka nadosah – jen si musí počínat opatrně.

 Sedlina Pecku vyslechl. „To není vůbec špatné, Olivere. Takže á chá bychom měli. Víme, že u něho Denisa byla – což potvrzuje výpověď té sousedky i Denisin deník. Takže ho zmáčkneme. Ale musíme opatrně. Zatím nemáme nic v ruce. Dokud ho nespojíme i s Krnávkovou, nepohneme se z místa.“

 „Chtělo by to u něho udělat domovní prohlídku“, navrhl Pecka.

 „Zkusím obstarat povolení. Mělo by stačit, že u něho Denisa poměrně krátce před svou smrtí byla. Tak, jak ho líčíš, mohl by to být náš pachatel“, zamyslil se Sedlina. Oliverovi však neušlo, že Sedlina váhá.

 „Něco se ti na tom nezdá?“

 Sedlina se smutně usmál. „Olivere, řeším pořád tu pro mě klíčovou otázku. Co dělal vrah tak dlouhou dobu od vraždy Krnávkové? Nebo snad ten Chlopina vraždí každou ženskou, která se s ním omylem vyspí? Obávám se, že ji vůbec neznal.

Já bych dříve, než tam vtrhneme, zkusil něco zjistit u té kartářky. Co s ní Denisa řešila, co vše jí svěřila. A ty, Olivere, zjisti maximum, co se dá, jestli někdo z Chlopinových sousedů viděl u něho tu Krnávkovou. Zda ji mohl znát.“

 „Ale pokud je to on, asi bychom neměli čekat. Co když sejme další?“

 „A pokud ho vyplašíme předčasně, může nám proklouznout. Raději bych ho sledoval a shromáždil proti němu maximum důkazů. Nevypadá to, že by vraždil každý měsíc.“

„Ale máme to riskovat?“

 Sedlina si povzdychl. „V týhle práci skoro pořád něco riskuješ. Uděláš něco zbrkle – a zaplatíš za to. Něco naopak nestihneš udělat včas – a cena je opět krutá. Nevybereš si. To povolení seženu.“

 Oliver v tuto chvíli Sedlinu nechápal. Vždyť má toho vraha naservírovaného přímo na zlatém podnose.

Tak na co čeká? To on by už dozajista jednal.