Nějak jsem poslední dobou "nezvládala", ale pevně doufám, že je už všechno v pořádku. Na náhubek jsem si zvykla, takže všechno zas bude OK. A pochopitelně, že všem nedočkavcům, kteří čekali na pokračování "PÁTRÁNÍ DETEKTIVA SEDLINY", se tímto omlouvám. A máte tu dnes výjimečně dlouhé pokračování... Doufám, že si to předešlé případně obnovíte a začtete se do dalšího!

Před chvílí se rozmáchl tak silně, že povalil špalek na štípání. Narovnal ho a postavil na něj další poleno.

 Bude pak muset s pilou do lesa – a zase nějaké klády nařezat a přivézt.

 Přemýšlel o matce a o bratrovi – a to pak sebevětší a sebesukovitější poleno rozdělal na první dobrou. Úplně ho vyškrtly, hyeny. Nu dobrá, však on se jich doprošovat nebude. Můžou mu vlízt někam. Nehodlá se tu zahrabat na věky. Hlavní je, že je na svobodě.

 Ostří se zaleskne v ranním slunci a dopadne akorát doprostřed bukového polena. To se rozletí na přibližně stejné části, z nichž každá si to namíří zcela jiným směrem. Klecírek se pro obě sehne a hodí je do přistaveného proutěného koše. Za chvíli se z jeho komína vyvalí mohutný dým – a Filip bude moci v klidu uvažovat, jak hodlá se svým životem naložit.

 Damián Petříček už nějakou dobu Evu Holatovou pozoroval. Čekal, až bude sama. Dojde ji a pozdraví.

„My se známe?“ – zadívá se na Petříčka Holatová podezřívavě a s krajní nechutí.

 „Vy mne asi ne“, uchechtne se úlisně Petříček, „ale znám od vidění vašeho syna.“

Holatová zbystří. Vyčkává.

 „Myslím, že pro vás mám zajímavou nabídku.“

 Eva Holatová je nervózní.

 „Jak jste mě vůbec našel? To mne sledujete?“

 „Sledoval jsem vašeho syna. Vím, kde bydlíte. Víte“ – přerušil ji, když se nadechovala, aby mu do tváře vmetla něco ostrého – „něco mám, co váš syn asi postrádá.“

 Eva zbledla a rozhlédla se. Nikde nikdo. Přesto ztišila hlas. Byla kousek od domova – procházela parkem. Všimla si starého altánku, kde nikde nebyl. Pokynula příchozímu, aby si šli sednout tam.

 „Co tedy máte?“, upřela na něho ostrý pohled.

 „Jak říkám, něco, co zřejmě postrádá.“

 Eva se zvedla. „Na tyhle hrátky nemám čas.“

 „Myslím, že máte“, zpražil ji s ledovým úsměvem Petříček. „Řekněme, že mám nějakou bundu – a ta je od krve.“

 Eva Holatová propadala panice. Tak je to tedy pravda. Nejhorší noční můra se stává realitou. Nevěděla, co říci.

 „A co já s tím?“, vykoktala.

 „Podívejte, oba dobře víme, že je to bunda vašeho syna – a že ji zahodil tu noc, kdy byla zabitá ta holka.“

 „Možná jste synovu bundu někde našel – spáchal vraždu – a namočil ji v krvi. Snad si nemyslíte, že se takto nechám vydírat.“

 „A já bych řekl, že necháte“, trumfoval s odpudivým šklebem Petříček. „On v kapse té bundy byl zkrvavený nůž – a řekl bych, že jsou na něm otisky prstů. Dal jsem pozor, abych je nesmazal. Tak co – ještě se nenecháte vydírat?“

 Žena na něho doslova civěla, neschopna jediného slova.

 „Takže podívejte se. Můžeme se tu sejít třeba za týden – brzy ráno, když tu ještě nikdo není. Já donesu bundu s nožem – a vy, řekněme dvě stě tisíc.“

 „Jste se zbláznil“, vyjela na Petříčka Holatová.

 „Kdybych se zbláznil, šel bych s tou bundou a nožem na policii“, nedal se vyvést z klidu Petříček. Vychutnával si to. „Viděl jsem ho – občas se toulám v noci venku. Stačilo jen zvednout, co váš syn zahodil.“

Jeho slova dopadala na její hlavu jako ohromná sukovice. Eva Holatová měla pocit, že ji má rozdrcenou na tisíc kousíčků.

 „Dvě stě táců není zas tak moc, ne?“, šibalsky na ni mrknul. „Budu tady přesně za týden, řekněme v pět ráno. Tady v altánu. Donesu zboží, vy obstarejte sumu. A nesnažte se mě podrazit, jinak cena zboží půjde nahoru.“

 Eva Holatová byla přímo konsternována.

 To už se Petříček sebral a pomalu se loudal někam pryč.

 Přemýšlela, jak tohle bude řešit. Má na Honzu udeřit? Nezdálo se, že by tenhle kluk blufoval. Vždyť ji to napadlo hned, že tu bundu neztratil jenom tak. Až děsivě všechno zapadalo. A v té bundě má být nůž. Pokud je to pravda, pak jde o vražednou zbraň, která ukončila již dva lidské životy. Ne, tohle nesměla být pravda.

 Hned však v myšlenkách přešla k dalšímu problému: Kde vzít těch dvě stě táců? A co když Honzu vyděrač udá i poté, kdy mu zaplatí?

 Náhle věděla přesně, co udělá.

Cítila, že jinak to jednoduše není možné. Rozhodla se.