Nejsem vlastníkem auta. Řidičák jsem před deseti lety dostala z nějakých nadpřirozených příčin a od té doby jsem nedojela dál než za roh do hypermarketu a zpět. Kdybych tvrdila, že bez nehody, byla by to lež. Petr si ve svém obstarožním kočáře odvezl všechny své movitosti. O jeho veteránku se sice jako o movitě věci mluvit moc nedá, ale Petr vždy tvrdíval, že své první auto opustí teprve, až škodovka skutečně vydechne naposledy.

Měli jsme jí rádi, Popelnici jednu. Jako komplic při stěhování mu tedy posloužila výborně! Ale co teď mám dělat? Jak si bez auta odvezu z Břevnova zraněného vlkodava?

Zavolala jsem Kamile.

„Čau Lucy, volal mi Petr, že jste se rozešli!“, řekla trochu rozpačitě kamarádka.

„No, už jsem se bála, že na tebe s telefonátem zapomněl!“ prohlásila jsem trochu jízlivěji, než by odpovídalo situaci, kdy od někoho chcete půjčit auto.

Kamila je moje spása! Za chvíli už jsme frčeli směr veterinární ambulance, a já jsem ze sebe konečně mohla dostat všechny emoce dvou uplynulých dní.

„Buď ráda, že s ním nemáš děti!“ řekla moje pragmatická kamarádka a já věděla, že má zatraceně pravdu.

Před veterinární klinikou stála kromě značky zákazu zastavení řada aut v úzkých rozestupech.

„Co je to za blbce? No takhle může zaparkovat jenom úplnej vůl!“ křičela nepříčetně Kamila, hystericky točila volantem a snažila se nacpat svojí samochodku do díry mezi auty, kam by se nenacpal ani velorex.

Ve chvíli, kdy Kamila s úlevou prohlásila: „Když se chce, tak to jde“, se ozval zvuk ohýbajícího se plechu, který důvěrně známe z filmu Titanik.

„Doprdele!“ vykřikla jsem úlekem, ale z Kamilina výrazu obličeje čišel naprostý pragmatismus bez špetky překvapení. Distingovaně otevřela dveře a zcela klidně vystoupila. Vystoupila jsem v hrůzné předtuše také.

Na zádi černého oplu před námi se skvěl ostře zelený lak Kamilina omláceného stařičkého auta.

„Řekl sis o to, blbče!“ prohlásila Kamila zcela klidně na adresu černého vozu a sebevědomě odkráčela ke vchodu do veterinární ordinace.

„Máme tady koně!“ odstrčila Kamila sestru a hnala se se mnou v patách do ambulance.

Pan doktor Zvěřina s ovázanou rukou mě evidentně rád viděl. „Slečno Zoufalá, to jsem rád, že jste tady!“ vykřikl nadšeně a za vedlejšími dveřmi se ozval rámus padajících hrnců.

„Váš pejsek bude muset nosit dva týdny límec kolem krku, šili jsme mu ránu na boku a nesmí si vytahat stehy, otřes mozku jsme vyloučili a jinak jsou to jen drobné oděrky na nohách!“ podíval se veterinář teskně na svou ovázanou ruku.

Rámus z vedlejšího pokoje sílil a tlumené vrčení nasvědčovalo dramatickému boji.

Vzápětí se otevřely dveře a z nich se vyřítil pološílený Drobek s plastovým límcem kolem krku.

Pokoušel se mi skočit do náruče, upadl a hystericky se válel po podlaze v touze sundat tu potupnou plastovou věc ze svého aristokratického krku.

„Připomíná mi to horor Vymýtač ďábla!“ prohlásila hlubokým hlasem Kamila a s pozvednutým obočím poklidně sledovala vykulené válející se tele házející provazy slin.