Před naším autem se sešel malý dav.

„To je váš vůz?“ ukázal na mě holí rtuťovitý dědek.

„No, v podstatě, náš no, vůz je to, viď?“ pokukovala jsem po Kamile táhnoucí za sebou pološílené vzpínající se štěně velikosti poníka.

„Vy jste to tomu člověku nabourala, paninko!“ zakřičel na nás dědek a dodal s dikcí soudce ústavního soudu „A já jsem to všechno viděl z okna, anžto jsem svědek!“ dodal nekompromisně a založil ruce bojovně na prsou.

„Co se děje?“ ozval se hluboký chraplák z okna nad ordinací a já poznala svého včerejšího zachránce. „Á, to jste vy slečno, tak pejsek vypadá dobře!“ zavolal chlápek z okna nadšeně a Drobek po něm radostně štěknul.

Okno se zavřelo a vše nasvědčovalo tomu, že se nás mohutný zachránce vydal pozdravit dolů osobně.

V tu ránu mi to blesklo. Včerejší hrdina, ordinace, černý opl...

Odřený černý opl, jeho opl! „No nazdar!“ vydechla jsem nahlas a za zády se ozvalo hluboké.“Zdar!“

„Koukám, že nevděk světem vládne!“ pohladil svou zdemolovanou karoserii hrdina včerejšího dne a mně se nahrnul do tváře nezvladatelný ruměnec.

Blábolila jsem už zase páté přes deváté, pokoušela se rozpačitě poděkovat za včerejšek a za hysterického mávání šrajtoflí naznačit, že jsem velkým dlužníkem, který je ochotný nést finanční následky své demoliční činnosti.

„A co takhle večeře slečno? Snad mi nedáte košem!“ přerušil moje zmatené šermování peněženkou a v očích mu zvláštně svítilo.

„Jo, večeře, samozřejmě, zvu vás!“ zašermovala jsem naposledy peněženkou před jeho nosem a nacpala Drobka do kufru Kamilina auta.

Kamila nastartovala, zadkem svého auta ještě na rozloučenou přátelsky ťukla nabořeného oplíka a já jsem dětinsky zamávala z okýnka předvádějíc telefon u ucha na znamení, že se ozvu.

„Za dobrotu na žebrotu!“ povzdychla si Kamila bez špetky vlastního pokání.

„No to je naprosto neuvěřitelný! Ten člověk mi včera zachránil psa a já mu dneska zničím auto. Co bude dál!?“ rvala jsem si na předním sedadle vlasy a s hrůzou si uvědomila, že naprosto netuším, kde skončila zachráncova vizitka.

„Hele a jak on se vlastně jmenuje, co je zač?“ vyzvídala Kamča a já zjistila, že vím jenom o té šibalské hvězdě v jeho oku.

Večer proběhl klidně.

Drobeček jako oficiální invalida považoval za legitimní mě na celou noc vystrnadit z postele. Spát jsem beztak nešla, otevřela jsem Petrův archivní exemplář argentinského červeného, který jsme přivezli před pár lety přímo z argentinských vinic.

To byla dovolená jako víno! Milovali jsme se jako před lety i dvakrát denně! Propadla jsem střídavě vzteku a sentimentu a víno mi hořklo na jazyku jako vzpomínka na toho zrádce, plakala jsem a vystřihovala po vzoru amerických filmů Petrovu hlavu ze společných fotek. Drobek ze spaní utíkal a poštěkával a za oknem táhle pršelo.