A byla středa. Slunce mi cynicky svítilo do pokoje a venku hrály děti Krvavé koleno. „Změnu, zásadní změnu to chce!“ masírovala jsem si svůj skoro třicetiletý obličej před zrcadlem a z rádia zpívala Lucie Bílá depresivní song zkušené stárnoucí ženy. „A na vokurkách loňskejch se tiše kalí lák, a bude na něm plíseň, pojď, necháme to tak.“ S kulmou u hlavy zpívám s ní.

A najednou běžím s vlkodavem v patách ke kadeřnictví „Marta“. Kadeřnice Marta se při pohledu na mě doslova zlomila úlekem v kolenou.

„Panebože, on tě někdo zbil!?“ vykřikla spontánně při pohledu na moje prokousnuté obočí. „Ne, kousnul mě z lásky tady Drobek!“ ukázala jsem na štěně.

Marta hodila zrak po Drobkovi, který za agresivního vrčení okousával nohu židle a tiše poznamenala: “Z lásky!“

Za hodinu už jsem si to vykračovala ze salónu lehčí o půl metru vlasů a krásnější o dvojbarevný blond melír. Byli jsme teď s vlkodavem stylově naprosto dokonalý pár a vřele doufám, že ti dva páni, které jsme cestou potkali, se otočili za paničkou.

Příchodem domů ze mě všechen optimismus vyprchal jako mávnutím proutku.

Viděla jsem ho všude. Společná fotka nad gaučem z Mont Blancu, křivě přibitá polička na koření, špinavé spodní prádlo v proutěném koši vedle pračky.

Posledně jmenované mě skutečně zaujalo. Zajímalo by mě, jakou selekcí jeho mozek vyřadil z věcí hodných odnesení právě vlkodava a špinavé trenýrky.

„Drobka už jsem adoptovala, ale prádlo mu bídákovi prát nebudu!“, zamumlala jsem a zpod police vytáhla průhlednou igelitovou tašku. Naládovala jsem jí smradlavými ponožkami, špinavými trenýrkami a sepranými slipy k prasknutí. Nikdy jsem si neuvědomila, kolik takový průměrný muž vyprodukuje za svůj pobyt v bytě bordelu.

Celý ten „vrchol sprostoty“ jsem uvázala do úhledného balíku a kula pomstu, dokud byla žhavá.

Po meditaci nad kávou a drobném zaváhání v podobě hysterického záchvatu sebelítostného pláče jsem ze sebe udělala krasavici, které na světě není rovno. Pečlivě nalíčené kouřové oči ostře kontrastovaly s krátkým mikádem. Hluboko ve skříni se vynořil sukňový kostýmek, který jsem si nikdy nedovolila pro jeho zjevnou koketnost vzít do práce.

Dojem byl dokonalý. Uvnitř pomstychtivá mrcha, zvenku pomstychtivá sexy mrcha.

Drobek jen nevěřícně kroutil hlavou, když jsem mu kolem krku uvázala červený šátek Dolce a Gabbana, za který dal před pár lety Petr určitě celé jmění.

S igelitkou plnou slipů v jedné ruce a vlkodavem s obojkem Dolce a Gabbana jsem v metru působila zjevný rozruch.

Vpochodovali jsme s Drobkem prosklenou recepcí Petrovy firmy jako zjevení. Recepční si nás prohlédla jako nezvyklé sousoší a zeptala se, koho má ohlásit.

„Art z hradu Grabštejna s doprovodem!“, ohlásila jsem Drobka jeho civilním jménem.

Recepční zavrtěla hlavou a pokynula mi k výtahu. Bylo evidentně jen dílem překvapení, že mě pustila dovnitř i s poskakujícím vlkodavem, který ve výtahu zcela nearistokraticky vyrobil bobek.

Pochválila jsem ho, neb jsme byli na nepřátelské půdě a jeho chování se také dalo vyložit jako zjevný projev loajality.