V horních patrech Petrovy firmy jsme způsobili nebývalý rozruch. Asistentky začaly zběsile v úzkých sukýnkách pobíhat v uličkách mezi kójemi, pánové se otáčeli od počítačů a věnovali mi dlouhé zaujaté pohledy a já ťukala vysokými podpatky v rázném rytmu napříč firmou.

Cestu mi zastoupila bělovlasá žena středního věku. „Pokorná“ řekla bez špetky pokory a já řekla „Zoufalá“ bez špetky zoufalosti.

„Co pro Vás mohu udělat?“ řekla paní Pokorná, Petrova obávaná šéfová, stroze a fixou namalované obočí jí přísně vyskočilo vysoko na čele.

„Byla byste tak laskavá a předala Petrovi nebo Marice tuto tašku.“ řekla jsem co nejrozhodněji a předala rázné Pokorné igelitovou tašku se zjevným obsahem.

Paní Pokorná, distingovaná dáma s perlami na krku vzala igelitovou tašku s odporem mezi palec a ukazováček a my dva se otočili k odchodu.

Z výtahu vystoupil Petr s dlouhonohou černovláskou v zatraceně nevkusném zelenkavém svetříku. Drobek mohutně štěknul a mocným skokem roztrhl brunetě punčochy. Poslední, co jsem spatřila mezi zavírajícími se dveřmi výtahu bylo Petrovo překvapení, když spatřil svojí šéfovou s taškou svých slipů v náruči.

O téhle souhře okolností se mu jistě nezdálo ani v nejšílenějších snech.

Před branami městského parku jsem Drobka pustila z vodítka a posadila se zmoženě na lavičku.

Při pomyšlení na tu jeho krasotinku mi do očí znovu stouply slzy, které zastavil až nedaleký kvikot.

Vběhla jsem v sametových lodičkách na orosený trávník, podjela mi noha a už jsem se válela na zádech. Kvičení nabylo důvěrných tónů a neustávalo. V ohromném strachu o to zlotřilé štěně jsem se vymrštila s vyvrknutým kotníkem a rozpajdala se směrem k tomu nářku.

Drobek ležel na boku na trávníku vedle zahradního traktoru, brečel psím pláčem a kolem něj obíhal hystericky nějaký údržbář.

„Skočil mi tam, skočil mi pod kola!“ vykřikoval plešatý chlapík a máchal nervózně rukama! „Drobečku!“ skláněla jsem se v slzách nad kvičícím štěnětem a prohlížela mu hlavu a packy!

„Skočil mi tam, to není pes, to je kůň!“ křičel děda v údržbářských montérkách a já věděla, že od něj se pomoci nedočkám.

Popadla jsem vřeštící 25 kilové štěně do náruče, vyzula lodičky a bolavými kroky pajdala k silnici. V kabelce na zádech mi do kroku kokrhal mobil.

Máti se chtěla určitě zeptat, jestli jsem na procházce.

U silnice jsem sundala sametové sako a položila na něj štěně s vyplazeným jazykem, které vypadalo jako v bezvědomí. Kokrhající mobil jsem utišila jedinou větou. „Mami, teď opravdu NE!“ a vytočila číslo taxislužby.

V mžiku a snad zásluhou mého topu s hlubokým výstřihem zabrzdil tak trochu smykem u cesty malý černý Opel.

Plakala jsem a nebyla schopná slova.

Z mobilu se opakovaně ozýval hlas asistentky taxislužby.

Z černého auta vyskočil chlap jako hora, otevřel kufr a naložil do něj bezvládného Drobka, otevřel sedadlo spolujezdce, popadl mě do náruče, posadil a už jsme jeli. V šoku jsem nebyla schopná racionálně uvažovat. Mlela jsem páté přes deváté a nevím, co z toho ten člověk pochytil.