Markéta Brožanová v sobě již několik dní dusila nesmírný smutek kombinovaný s nevýslovným vztekem. Někdo totiž přímo bestiálně vykuchal jejího oblíbeného kocoura. Jmenoval se Max, bylo mu teprve pět let – a řadil se k plemeni britských krátkosrstých koček. Když spatřila mrtvolu svého miláčka, bylo jí do breku – a úplně se jí udělalo špatně. Kdo může být takhle zvrácený?

Čím dál víc jí v hlavě vířilo, že pachatelem nebude někdo neznámý, cizí, ale někdo, koho velice dobře zná. Nějaký chudák, který se jí mstí.  Děsivé však bylo, když ve zprávách uviděla reportáž o vraždě Denisy Buřínské. Zemřela ten samý večer co Max – a rovněž šlo o útok nožem. Markétina fantazie pracovala na plné obrátky. Vždyť jí ta mrtvá je šíleně podobná. Co když se pachatel spletl? Co když si myslil, že útočí na ni? Občas se vracívala z diskotéky přesně místy, kde tu mrtvou našli. Náhoda?

Napadlo ji, jestli se jí nemstí některý z jejích ex – jenže, aby byla spravedlivá, to aby tiskla pro podezřelé pořadová čísla.  Nemyslila si o sobě, že je děvka. Prostě jenom neunesla, když se jí ve dvanácti její rodiče rozešli – a nenapadlo ji nic lepšího, než se jim oběma začít mstít nespoutaným intimním životem. A to do té doby snila o tom jediném a pravém princi na celý život.

 O panenství přišla na chatě na oslavě svých třináctých narozenin. Pak už to šlo nějak samo – střídala jednoho puberťáka za druhým – až jí přestali stačit. V patnácti už měla jednoho třicátníka. Úplně si ho omotala kolem prstu – a pak ho nechala opět kvůli jednomu mladšímu.

Mnohdy to vůbec nebyly hezké rozchody. Řada kluků jí vyhrožovala, nadávala, urážela ji.

Některé by si jako psychopaty představit dovedla. A neudělal to nakonec její současný přítel, protože ji zahlédl s jiným – a zle se pohádali?

Jen to ne – tohohle by totiž ztratit nechtěla. Do prdele – ten to být nemůže – vždyť má rád koně. Ten by přece zvířeti neublížil. Ale jistá si není.

A pak je tu ten debil ze sousedství, co ji pořád očumuje.

Je jí jasné, že ten šmírák by ji hrozně moc chtěl, prase jedno. Takovej oleza, ošije se Markéta hnusem. Ten by to být mohl. Nějaký Damián Petříček – už to jméno. Jeho otec je projektant, jeho máma dělá ve spořitelně. Má o tři roky starší sestru, která se ale provdala do Prahy. Co Markéta ví, ti dva se vyloženě nenáviděli.

Nejradši je Markéta tady – v otcově chatě,  poblíž Stolehů. Střídavě pak bydlí u otce ve Stolehách a u mámy v Praze. Oba mají nové partnery. Její otec vlastně žádnou stálou partnerku nemá – střídá jednu za druhou.

Markéta je nešťastná. Jediný, kdo jí rozuměl a dával jí najevo cit, byl Max. A toho někdo doslova zmasakroval. Cítí, jak jí to uvnitř bolí.