Antonín Sedlina již má černé na bílém, že krev na vlasech nalezených na těle Denisy Buřínské patří Julii Krnávkové. Rány v těle Buřínské potom odpovídají zbrani, jež usmrtila Krnávkovou. Takže stejný pachatel. Přesto se ještě patologa zeptal, zda mu v případě Buřínské nepřišlo něco jiné. „Když se ptáš, něco přece. V prvém případě to bylo brutálnější. Víc než třicet ran nožem – tady tak maximálně dvanáct – a nebyly tak hluboké.

Také tamtu dorazil až nakonec – tahle byla do srdce bodnuta hned první druhou ranou. Prostě bych řekl, že u té první oběti si to vrah více užíval. Tady mi chybí ta prudkost.“

 Sedlina se zamyslil. „Takže je možné, že tamto bylo osobní – a tohle ne?“

„Hele, to nevím, to prrr, ty jsi tady od závěrů, jen ti říkám, co vidím. Sériovej vrah, to ti teda nezávidím. A dají ti sežrat toho Klecírka, co?“, pohlédl patolog na Sedlinu soucitně.

 „To nejspíš dají“, pokrčil Sedlina rameny. „Takže říkáš, že Denisu pachatel zavraždil v podstatě hned – a pak už bodal do mrtvoly?“

 Doktor přitakal.

 „Ale Julii nechal krvácet – a její umírání trvalo dobrých pár minut?“

 „Možná více než čtvrt hodiny, jo.“

 „Co myslíš, že může vyvolat takovou změnu v provedení?“

 „To fakt nevím. Třeba zjistil, že ho vzrušuje, když je oběť nehybná – tak to celé chtěl uspíšit. Ale to hádám. Jo – a abych nezapomněl – nedávno před smrtí měla sex s mužem.“

 „Hmmm – dobrovolnej, předpokládám.“

 „Nic nesvědčí o opaku. A nechci si hrát na věštce, ale ten milenec asi vrahem nebude.“

 „To dost možná ne, ale najít ho musíme.“

 „Tak hodně štěstí“, zamumlal spíše pro sebe patolog a už se za Sedlinou ani neohlédl.

 Oliver Pecka zatím o zavražděné zjistil, co se dalo. Studovala soukromou vysokou školu – cestovní ruch. Přivydělávala si jako servírka. Rodiče měli jenom ji. Měla stálého přítele, s nímž krátce žila – nějakého Ctibora Havránka.

Tu noc, kdy zemřela, však strávila u někoho jiného. Netrvalo dlouho – a jedna všetečná sousedka si vzpomněla, že tuhle buchtu párkrát viděla v doprovodu svého souseda. „Víte, on ten Slařík je takovej tichej – ale tichá voda břehy mele, že jo. No,  je to počítačovej odborník – a jednou se mi chlubil, že má prachy, o jakých se většině nezdá. Dělá u nějaký zahraniční firmy. Chvíli žil v Británii – a těží z toho. Prej nemá ani vejšku – ale to asi tady nevadí. Má v Praze ženu a malou dcerku – a tady se tahá s mladou holkou. To ani jinak dopadnout nemohlo. On takovej usedlej, zakřiknutej, žádnej krasavec – ale oblíkat se umí, to jo – a ona, no děvka, že jo. Měla ho na prachy, to je jasný na první pohled.“

 Tento příval informací by jistě pokračoval celé hodiny, kdyby mu Oliver neučinil přítrž. Paní poděkoval, zkontroloval si, že má vše zapsané – a s úlevou vyrazil do kanceláře.