Rodiče se rozvedli, když mu bylo devět. Matka se znovu provdala – a znovu se rozvedla. Strýčkové se u nich střídali jako apoštolové na pražském Orloji. Filip má o tři roky mladšího bratra – Honzu. Ten byl - na rozdíl od problémového Filipa – vždy maminčiným mazánkem.

Jak jen mu tohle všechno pilo krev.

Nedivil by se, kdyby otcem jeho bratra byl někdo úplně jiný než ochlasta a tyran, který zplodil Filipa.

Tomu Filipova matka nemohla přijít na jméno. Pro jeho označení střídala hned několik podstatných jmen: „Ten debil“, „ten zmrd“, „ta svině“ a tak podobně.

Jan Klecírek se Filipovu otci nepodobá.

To Filip má nejenom jeho hlas – ale i násilnickou povahu, tmavé vlasy a kulatý obličej. Honza je blonďák a obličej má oválný. Zkrátka andílek.

Filipovy myšlenky těkají velmi neuspořádaně. Právě zavadily o jméno oběti. Julie Krnávková utržila desítky bodných a bodnořezných ran, z nichž řada byla smrtelných.  Zkouší si ji vybavit – blonďatou, středně vysokou, modrookou potvoru, která ze sebe dělala světici – a přitom…

Filipovi se zatmí před očima. Proto ho také zatkli. Dva dny před svou smrtí se s ním Julie rozešla. Věděl, že v tom je někdo další.

Ano, měl hrozný vztek. Ale to stačí k odsouzení?  Jistě – na jeho botách našly stopy její krve. Lhal, opakovaně. Ale kdo by nelhal, když ho chtějí na pěkně dlouho zašít?

Vražednou zbraň nenašli. On se nepřiznal. Řekl jim, že ji tam tak našel – proto ta krev.

Jistě, nejdříve popíral, že by tam vůbec byl.

Opět se v myšlenkách přesune někam jinam.

Ke své obhájkyni.

Ambiciózní právničce, Taťáně Ferencové. Je jí přes čtyřicet - ale šíleně o sebe dbá. Chodí do posilovny, na aerobik, běhá. Má štíhlou postavu – ovšem není vychrtlá. Její dlouhé blonďaté vlnité vlasy mu připomínají Julii. Oči má však na rozdíl od Julie hnědé. Je matkou dospělého syna – a je vdaná.

Doufala, že Klecírkův případ ji dostane na přední stránky novin. To se také stalo. Jenom se jí nepodařilo ho osvobodit. Hned však podala odvolání. Snaží se. Obrátila se na spolek Šalamoun a Johna Boka. Krom toho existuje vyloženě skupina, která se angažuje ve znovuotevření jeho případu s tím, že došlo k justičnímu omylu.

Nečekal, že by někoho mohl zajímat. Ale nedělá si iluze. On skutečně nikoho nezajímá. To mediální humbuk kolem něho je zajímavý – láká různá individua jako žárovka můry. Filip Klecírek nemá přátele. Kradl, bral drogy. To není nic z toho, proč vás druzí milují. Na roli outsidera si zvykl. Přesto ho to, že ho matka ani bratr ani jednou nenavštívili, zabolelo. Být nemilován a dostávat to denně dávkované v míře větší než značné, to opravdu bolí.

Soudce ho neměl odsoudit. Vražednou zbraň nemají. Svědka také ne. A přesto hnije tady… Nebrečí. Je to už hodně dávno, kdy uronil slzu. Vybaví si ještě ten moment? Bylo mu dvanáct – rodiče byli rozvedení – a jeho zrovna zmlátil jeden z matčiných nových amantů. Jen proto, že se zastal mámy – aby na ni ten idiot nebyl sprostý. Zato matka jen mlčky přihlížela, jak ho ten surovec řeže. Mnoho se tehdy ve Filipovi zlomilo.

Konečně ho mají odklizeného z cesty. Za mřížemi. Zakloní hlavu a zavře oči. Těžko říci, čím se zrovna zaobírá, ale je to něco, co mu aspoň na zlomek vteřiny vykouzlilo na rtech úsměv.

I.

Rok 2019 začal velmi mrazivě. Oproti loňskému roku na sebe nenechaly přívaly sněhu čekat – a to se promítlo i na silnicích. Loni nebylo v Mrakotíně po sněhu v lednu ani památky – a najednou ho nestačily odklízet. Koncem února bylo ale vše jiné. Po sněhu nebylo ani památky – a šedá nepřívětivě se mračící obloha byla nahrazena sluneční koupelí. Teploty se z hodnot hluboko pod nulou rázem draly někam ke dvaceti stupňům. Lidé odhazovali zimní obuv a oblečení a keře byly napučené jako na jaře.

Ve Stolehách však březen příliš šťastně nezačal. Obec vzdálená asi pět kilometrů od Mrakotína nebyla ničím zajímavá. Žilo zde asi dvanáct set lidí – a další přibývali. Neustále se totiž stavělo, a to tam, kde dříve bývala pole s kukuřicí, pšenicí či později řepkou. Žádná honosná výstavba se zde nepěstovala. Bylo evidentní, že si každý staví a přestavuje, jak umí a uzná za vhodné, takže každej pes jiná ves, malý domek byl střídán honosnou vilou, domek se střechou v podobě štítu šedou krabicí.

Stolehy se rozprostíraly v rovině a byly obklopeny poli a štíhlým pruhem převážně smrkového lesa. Na okraji obce se potom nacházel rybník, hned kousek za kostelem. Tam začínal i parčík s několika staršími duby a lipami.

Bylo chladné raně březnové ráno – a jindy ospalé Stolehy byly na nohou. V parku ve křoví bylo nalezeno tělo mladé ženy.

Jirkovi Želáskovi se nechtělo toho dne do školy. Předstíral, že ho bolí břicho – ale byl usvědčen ze simulování a dostal facku. Do školy ale nešel. Má být zase všem pro smích a dostat další pětku? Může snad za to, že mu utekla máma – a vychovává ho otec se svou sestrou? Že je stále bit? Že dokola slyší, jak je k ničemu? Vydal se do parku. Tam to má rád. Chtěl pak pokračovat polní cestou k lesu. Poslouchat ptačí zpěv – a nechat na sebe dopadat vlídné sluneční paprsky – asi to jediné vlídné v jeho životě.

Původně by se tomu křoví ani nepřiblížil. Bylo mimo cestu – a ničím ho nelákalo. Jenže ucítil náhlou potřebu – a v takové chvíli člověk hledá právě nějaké křoví. Kromě holých forsytií se mu nabízel i jehličnatý podrost.