Sotva stáhl kalhoty, všiml si, že kousek od něho leží černá dámská lodička. Nevypadala přitom ošoupaně. Naopak působila nově. A vzhledem k tomu, kde se nacházela, velmi nepatřičně.

Srdce mu tlouklo, ale shýbl se a zadíval hloub do křoví. Vykřikl hrůzou. Spatřil totiž něco, co mu vyrazilo dech. Něco, co vypadalo jako figurína – ale o figurínu bohužel nešlo.  Zpanikařil. Už už chtěl utéci. Ale rozmyslel si to. Napadlo ho, že ho někdo mohl vidět – a ještě by měl opletačky. Ne, zavolá na policii. Tím pádem do školy přece stejně nebude muset.

Antonín Sedlina má padesátku dávno za sebou, vlastně mu už táhne na šedesátku – snaží se však tento fakt si příliš nepřipouštět. U policie je od svých pětadvaceti. Když ještě působil v Praze, vyřešil desítky a možná stovky případů. Třebaže pár známostí měl, nikdy se neoženil – a neměl děti. V Mrakotíně již nějakou dobu působí – a svým způsobem si zvykl.

Začínat den nad mrtvolou – navíc mrtvolou ubodané ženy – rozhodně nepatří k ideálnímu vykročení. Tady by dal Sedlinovi za pravdu i jeho pomocník, třicátník Oliver Pecka. Menší podsaditý blonďák s vlasy na ježka, mezi jehož záliby patří kytara, zpěv, kouření a ženy.

I když v poslední době začíná být tak trochu pod pantoflem. Zasnoubil se s jistou Hanou Smejkalovou, která ještě studuje – a pak zvažuje, že by šla učit. Je výrazně mladší než Oliver – a není ani kdo ví jak přitažlivá. Byla však dostatečně vytrvalá – a co hlavně – přiměla Olivera, aby šli do hypotéky a postavili si domek. Vytrvalost totiž byla korunována tím, že přišla do jiného stavu, i když Oliver zatím o děti nestál – a žil v přesvědčení, že Hanka bere antikoncepci. Nejprve vyváděl, chtěl se s ní rozejít – pak si ale řekl, že s jinou to nebude lepší – a ať má tedy dítě otce, když už musí spatřit tvář tohoto odpudivého světa.

Svatbu plánují na duben, dítě se má narodit asi začátkem července. Oliver ani neví, zda se má radovat, nebo brečet. Rozhodl se, že se tím nebude moc zaobírat – a spíš bude řešit to nejnutnější, jako je právě bydlení.

Místo činu již bylo obepnuto policejní páskou a policisté se kolem hemžili. Do toho už se jako mouchy slétali zástupci médií, prahnoucí po senzaci. Na zkroucené zkrvavené tělo není příjemný pohled. A pokud je obětí mladá žena, je to pohled ještě děsivější. Bohužel to nebylo poprvé, kdy Sedlina takovýto pohled zažil.

Zato Peckovi bylo na zvracení, to Sedlinovi neušlo. Přemohl se však.

Zpočátku ti dva k sobě hledali cestu – již ale našli společnou řeč – a tykali si.

„Olivere – vidíš ty stopy – někdo ji sem táhl.“

Ruce měla oběť natažené nad hlavou. Ležela na zádech, světlou halenku prosáklou krví.

Břicho měla obnažené – vrah jí vykasal oblečení a stáhl černou sukni, byť ne úplně.

Na holém krví zalitém břiše ležel jako na oltáři pramínek blonďatých vlasů. Oběť přitom byla brunetka.

Když se našlo tělo Julie, informace, že jí vrah ustřihl pramen vlasů, se do médií záměrně nedostala. Juliiny vlasy se našly až nyní – zato nové oběti někdo pruh vlasů rovněž odstřihl. A patrně odnesl pryč.

„Nechci se ukvapovat, ale obávám se, že byla zabita stejnou zbraní jako Julie Krnávková.“

„Jak jsme zatkli toho Klecírka?“

Sedlina mlčky přikývl. „Podívej – ty vlasy sice nemají kořínky, ale patrně byly namočeny v krvi. Uvidíme, zda pouze v krvi téhle nešťastnice – nebo i v Juliině krvi. Pak by bylo jasné, že ty zločiny spolu souvisí.“

„Takže jsme se tehdy sekli?“

„Nechci se unáhlit. Někdo to mohl naaranžovat. Nemusí jít o vlasy Julie. Ale kdo zase věděl, že oběti někdo ty vlasy ušmikl? Nevypadá to dobře. A potvrdí-li se, co naznačuju, máme tu co do činění nejenom s velkým seknutím, ale i sériovým vrahem. Ale na dohady je brzo. Jak se mrtvá jmenuje? Její věci se našly?“

„Jo“, kývnul Pecka. „Kousek se válela její kabelka. Jmenovala se Denisa Buřínská. Dvacet tři let. Našla se i její peněženka se zhruba třemi litry. Na loupež to nevypadá.“

„Hmmm, budeme muset o ní zjistit co nejvíc. Tenhle mord nám byl čert dlužnej. Vyžereme si to až do dna. Už vidím ty titulky, až budou Klecírka pouštět. A jestli jsou ty vlasy tady Julie – tak ho pustit musej.  Za tím, jak jsme postupovali v případě její vraždy si, Olivere, stojím. Klecírek jí vyhrožoval. Měl bohatou kriminální minulost. Dokonce byl podezřelý ze znásilnění. Jenom byla zpochybněna výpověď té poškozené, protože šlo o narkomanku. Dobře, nenašli jsme zbraň. Ale na botách měl Juliinu krev. Přitom nám tvrdil, že na místě činu vůbec nebyl. Vždy přiznal pouze to, co pod tíhou nově odhalených skutečností přiznat musel. V posudku má, že jde o krajně labilního a narcistického jedince s psychopatickými rysy. Nezvládl rozchod – a tak vraždil. Zapadalo to. Přesto se zdá, že jsme byli vedle. Co nás, Olivere, čeká, nám ani trochu nezávidím.“

Oliver se zašklebil. „To já taky ne.“

To už ale Sedlina mluvil s přivolaným soudním lékařem.

„Mrtvá je několik hodin, viděl bych to, že byla zabita mezi půlnocí a jednou hodinou ráno. Více po pitvě“, odkázal patolog Sedlinu do patřičných mezí.

„Zjistěte mi krev na těch blond vlasech, doktore, zda patří pouze této oběti nebo i někomu jinému. A pokud i někomu jinému, porovnejte ji se vzorky krve Julie Krnávkové.“

Té bylo pouze jednadvacet let, když přišla o život. Co si Sedlina vybavuje – byla mnohem více od krve než tahle. Byla to vyložená jatka.

Přiblíží si podobu Filipa Klecírka. Vsadil by se, že dopadl vraha. Jak vidno, sázet by se člověk neměl ani tehdy, když je přesvědčen, že má stoprocentní pravdu. Možná v takovém případě by se sázet neměl naopak vůbec.