Sešel se rok s rokem a máme před sebou nejvýznamnější křesťanské svátky – Vánoce. Jsou spojeny s oslavou narození, s oslavou nového života. Vánoc jsem zažila už mnoho, ale jedny byly přece jen výjimečné, vryly se do paměti, neboť i pro mne byly spojeny s narozením, s darem, který nelze absolutně srovnávat s dary jinými.

Psal se rok 1978 a já čekala své první dítě. Pohledem dnešní doby (a popravdě i tehdejší) jsem byla velmi mladá maminka a tak nebylo divu, že moji rodiče nesli s nelibostí moje rozhodnutí si dítě ponechat, čelila jsem i odsudkům a někdy jízlivým poznámkám okolí.  Studovala jsem v denním studiu poslední ročník střední školy, žádné úlevy jsem nepotřebovala a ani bych je nepožadovala, těhotenství probíhalo téměř bez problémů. V pondělí 18. prosince jsme měli vyučování do 16 hodin. Do odjezdu vlaku, který mne měl odvézt domů, mi zbývala zhruba hodinka a tak jsem se vydala do nákupního střediska koupit ještě nějaké vánoční drobnosti.

Jak tak stojím ve frontě u pultu, přišla maminka s asi tříletou dceruškou a já zaslechla „Pojď Markétko, koupíme ještě nějaké vánoční pohledy“. Hlavou mi projelo, že Markétka je moc hezké jméno, já chtěla Petru, ale tak pojmenovala v srpnu dceru moje sestra a já jsem byla smířená s tím, že holčička se tedy  bude jmenovat po mně a chlapeček bude Petr. Termín porodu jsem měla 31. 12. nebo 2. 1.

Vlakem jsem zdárně dorazila domů a asi v půl sedmé mi začala odtékat plodová voda. Byla jsem sama doma, ale maminka po návratu z odpolední směny mi zavolala sanitku, která mne odvezla do nemocnice.  Šlo o první děťátko a tak je jasné, že porod probíhal delší dobu. Na malé hekárně jsme se tísnily dvě, pak dokonce tři, pak opět dvě.  Sestra občas okřikla maminku čekající třetí děcko, aby nevyváděla, a že je hrozné co předvádí. Já ani nedutala a tak mne hned dávala starší rodičce za vzor. Nebylo mi to zrovna příjemné, byla jsem podle té paní „cucák“, vždyť věkem mohla být mojí mámou. 

Když mi druhý den ráno píchli nějakou injekci, porod rychle postoupil. V 10,40 hodin přišla na svět Markétka s váhou 2,65 kg a 46 cm.  Překvapení všech doma nebralo konce, když zjistili, že místo plánovaného jména po mně, mám Markétku.

Po nezbytně nutné době na sále po porodu,  jsem se dostala na pokoj s číslem jedenáct, kde nás bylo šest maminek. Byla jsem jediná prvorodička a ještě navíc velmi mladá, mezi ostřílenými maminkami trochu vykulená. To Marie, ležící na vedlejší posteli porodila po čtyřech chlapcích své páté dítě -holčičku. Utkvělo mi v paměti, jak byla pořád natěšená, její partner jí slíbil, že když se narodí holčička, on přestane pít alkohol a nebude chodit domů pravidelně opilý…. I přes svůj mladý věk jsem si uvědomovala, že je Maruška silně naivní.

Když mi přivezli Markétku poprvé na kojení, byla jako malé líbezné koťátko, tmavé vlásky, velká očka. Tehdy se vozily děti na takovém obrovském vozíku, ale mezi ostatními dětmi položenými na malé plošině vozíku, jsem malou vždy bezpečně poznala. Byla mezi těmi uzlíky takový zoubek, maličká, krátká. Ještě ztratila později na váze a tak mi ji nosily sestry ke kojení častěji – každé tři hodiny. 

Štědrý večer jsme oslavily na pokoji skromně, zasloužilá maminka Maruška odešla dříve, pak pustily na Štědrý den dopoledne i ostatní druhorodičky a tak jsme s Annou, která jako jediná ještě neporodila, zůstaly na pokoji samy. 

Anička byla statná třicátnice, hodně upovídaná, vtipná, v břiše nosila třetího chlapce, kterého porodila až na Silvestra a měl neuvěřitelných 5,15 kg (to mi sdělila na kontrole kyčlí, kde jsme se později sešly).  Anička dokázala sníst nepředstavitelné množství jídla a tak manžel nestačil nosit tašky s proviantem, a sestry následně čile kmitaly mezi sesternou a naším pokojem, aby uspokojily rozmanité chutě nastávající maminky. (Tehdy se žádné návštěvy na porodnicích, dokonce ani květiny nepovolovaly).   A že jich měla, těch chutí.

Odpoledne opět dorazila k Aniččině posteli naditá látková taška, v níž se, kromě jiného, znatelně rýsovaly dvě půllitrové zavařovací sklenice.  Obsahovaly bramborový salát. Aničky manžel se opravdu snažil, ač byl na vše od začátku prosince sám.  Ráno odváděl syny do školky, pak honem do práce, upekl i vánoční cukroví, nakoupil dárky, ustrojil stromek, neboť Anička poslední měsíc těhotenství trávila na nemocničním lůžku.  Leč příprava bramborového salátu se ukázala být nad jeho síly.