Nastávající maminka se už od samého rána na salát těšila, v každé druhé větě zmiňovala, jak už se salátu nemůže dočkat. I mně už začínalo z těch řečí kručet v břiše. Já ovšem na salát mohla zapomenout, měla jsem naordinovanou jaterní dietu, což obnášelo uvařené brambory a kapra na vodě. 

Když pak Anička otevřela sklenici se salátem, její aplaus by se dal srovnat s pokřikem vítězných válečníků.  Jenže ouha. Snědla první lžíci salátu, pak ještě dvě, tři a následovala věta, na kterou nezapomenu. „Snažil ses chlapče, ale máš to marný“, a obě sklenice se salátem pak našly místo posledního odpočinku v odpadkovém koši. 

Až při štědrovečerní večeři na úzké chodbě porodnice, poseté malými stolečky se židlemi a skromně ozdobeným stromkem, dosáhly Aniččiny útroby uspokojení. Salát jí chutnal nadmíru a vyžádala si přídavek.  Připadala mi jak bohyně na Olympu, s plným žaludkem, se svojí nakažlivou dobrou náladou, byť já byla v duchu u svého manžela a rodiny.  Nebylo to vše jednoduché i z toho důvodu, že manžel sloužil náhradní vojenskou službu - byl po dobu 19 měsíců ve slévárně plzeňské Škodovky, a já zase musela dostudovat u nás v Jižních Čechách. Takže jsme spolu mohli být zkraje jen o víkendech. Ale - co jsme si nadrobili, to jsme si museli sníst, jak se říká.

Druhý den ráno jsem se i já začala vypravovat domů, situace se však zkomplikovala ledovkou. Konečně jsem si však mohla převzít od sestřičky věci na Markétku a začít se vypravovat domů. „Máte ji jako kosmonauta“, pravila Anička, když jsem malé oblékla čepičku s kolečky v místech uší.  Bylo na ní ale vidět, jak moc by si také holčičku přála, zálibně si tu moji malou prohlížela.  A taky byla smutná, že zůstává na pokoji sama, byť odpoledne čekala od manžela další dávku nově zhotoveného salátu.

Rozloučily jsme se, a já se vypravila domů s tím malým uzlíčkem štěstí.

A co bylo dál?? Na Silvestra přišel velký zlom počasí, byly uhelné prázdniny, což mi pomohlo v tom, že jsem nezameškala ve škole.  Nastoupila jsem zpátky do školy 30. ledna a můj muž odešel 1. února na pětiměsíční vojenskou službu. Dostudovala jsem v pořádku, ovšem i díky obětavosti mojí sestry, která hlídala při své mateřské přes den i moji malou.

Manželství nám však nevydrželo, oba jsme pak vstoupili do jiných svazků.  Rudolf tragicky zemřel v r. 1991 jako spolujezdec v autě. Bylo mu pouhých 34 let. Markéta vystudovala stejnou školu jako kdysi já, a sama už je maminkou dvou dětí a já šťastnou babičkou.

Krásné a spokojené vánoční svátky,

moji milí přátelé,

vám všem MIA

Komentáře (16)

Zobrazit/Skrýt komentáře ... : Iris Mio, děkuji za překrásný článek v tom předvánočním shonu a při společensky blbé náladě. Je zajímavé uvědomovat si časové souvislosti - skoro každý, kdo v té době už žil, si pamatuje, co dělal tehdy na Silvestra a následující den, kdy se tak šíleně ochladilo. Já měla svou první noční směnu na operačních sálech nově otevřené nemocnice v našem městě. Do práce jsem šla takřka vyletněná, zpátky domů jsem musela použít autobus (který mále také nejel...), protože bych jistě zmrzla. Na fotografiích (předpokládám, že jsou autentické) je překrásná holčička, jak malinká, tak už jako větší hezounkká, jak z reklamy. Nádherná slečinka Sen nás, matek výhradně kluků. Líbí se mi také moc, že ačkoliv popisuješ tehdejší poměry na porodnicích, které by dnešní matky nepřežily, píšeš s lehkostí a nežehráš na tehdejší zdravotnické způsoby. Přeji hezké svátky a děkuji za hezkou chvilku prosinec 21, 2019 08:02 ... : *deeres* Hezká vzpomínka. Vlastně, když to čtu, tak si myslím, že to žádná hrůza nebyla. Mně se dcera narodila o dva roky později na Štvanici, kde jsou dneska tenisové kurty a tak jsem měla doma benátčanku. Byla jedna z posledních, kdo se tam narodil, protože záhy šla budova porodnice dolů. Jenže já jsem dobrodruh, do porodnice jsem si došla pěšky a tam jsem sestřičce svůj příchod zdůvodnila tím, že podle karty, se mně má dítě narodit 9. února, teď je večer osmého, tak abych tam byla včas. To jsem se ještě předtím dobouchala na budovu Plavební společnosti, protože jsem netušila, že to není budova porodnice. Sestřička v porodnici, na mne moc čas neměla, protože přijela jiná budoucí mamina s celou kohortou příbuzných, rodička se jim vzpříčila ve vstupních dveřích a ječela, že nikam nepůjde, že si to rozmyslela. Protože mne měla sestřička za dalšího cvoka, tak se se mnou nechtěla zdržovat a šoupla mne na hekačku. Už bylo něco po jedenácté hodině, já tam loudala jabko a luštila si křížovku, když se na mne přišla podívat a začal frmol. "Proč prej nic neříkám ?" Já přece říkala, ale zase se mně nevěřilo.:-) Na pokoji nás také bylo šest a byla tam fakt sranda, s jednou z těch mamin se kamarádím dodnes. Dcera se opravdu narodila 9.února po dvanácté hodině. A z porodnice jsme jely stopem, protože tatínek..... prosinec 21, 2019 09:31 ... : mia I jé děvčata, to se nám hezky vzpomíná. Vaše vzpomínky jsou milé. Irisko, ano fotky jsou autentické. Hezký předvánoční čas. Já jsem včera dokončila úklid a úpravu čtyř křížků v okolí obce. Večer jsem ještě na všech rozsvítila světlo. Mám z toho radost. prosinec 21, 2019 11:01 ... : doktor Drahá Mio,děkuji za bezva vzpomínky a moc hezké přání k Vánocům. prosinec 21, 2019 13:53 ... : mamča Mio, moc hezká vzpomínka, a moc hezká holčička. Doufám, že už máš i nějakou vnučku, protože hezký holky by se měly množit a kopírovat. Vybavila se mi vzpomínka na moji premiéru v porodnici v Praze na Bulovce. Na "udržovačce" nás bylo na rohovém pokoji dvacet, a byla tam neskutečná legrace, i když některé nastávající maminky měly postel na špalkách, a musely ležet hlavou z kopce. Večer jsme si vyprávěly vtipy a veselé příběhy ze života, takže nás po večerní vizitě chodil pan primář napomínat, abychom se tak nechechtaly, nebo mu tam předčasně porodíme. Můj první pitomek se narodil v roce 1979, a do porodnice samozřejmě žádné návštěvy nesměly. I dnes bych to považovala za rozumné, protože proč hned testovat imunitu čerstvé rodičky i dítěte, když stejně půjde za 4 dny domů. Snacha po porodu ležela na dvojlůžkovém pokoji s cikánkou, a když se tam každý den přihrnulo jejích 20 příbuzných, a bivakovali na obou postelích, tak se chodila schovat na sesternu. Moc klidu si tam neužila. Na druhou návštěvu porodnice nevzpomínám moc vesele, ostatně, dvojčata se nerodí každý den, ale jsem ráda, že ty moje kluky mám. Holčičky mám až teď, vnučky co vydají za deset kluků. prosinec 21, 2019 15:05 ... : mamča *deeres* : Taky si vzpomínám na jednu rodičku, co se bránila ještě na sále. Pan doktor na ní nakonec křičel : "Když to šlo TAM, musí to jít i VEN !" prosinec 21, 2019 15:07 ... : Bara Ja jsem sveho syna porodila v Holandsku na moje vyslovne prani v nemocnici. Nastavajici maminky v NL davaji prednost porodu doma, na kontroly k nim chodi tzv. porodni baba a provadi i samotny porod. Pokud ale probehne porod v nemocnici a vse je v poradku bez komplikaci, jde maminka s ditetem jeste ten den domu. I presto, ze je v Holandsku zdravotni pece na vysoke urovni, je sokujici, ze maji nejvetsi umrtnost novorozencu, coz zpusobuji ty domaci porody, ale ty zensky si nedaji rict...…. prosinec 21, 2019 16:47 ... : kyttka Na Vánoce, kdy jsem čekala Honzíka taky hned tak nezapomeneme. Je narozený 2.1., takže ten rok všechno dělal Honza, já se jen kolíbala a spala. Dělal i bramborový salát. A rupla mu struna na takovým tom kulatým kráječi. Jenže si toho nevšiml a kus tý struny spolkl. Zasekla se mu v krku. Doktor na krční pohotovosti tenkrát suše konstatoval, že na Vánoce už z krku tahal ledacos, ale strunu ještě ne. prosinec 21, 2019 16:53 ... : mia I díky za Vaše vzpomínky, teda ta se strunou, to muselo být ošklivé. Mamčo vnučku mám, je ve čtvrté třídě, vnuk ve druhé. Žába je celá máma, jako přes kopírák. Vnuk už je tak napůl po rodičích. Přijedou 26. 12. , ale zase hned druhý den domů, až po Novém roce tu budou prckové na hlídání, rodiče musí 2. a 3. 1. do práce. prosinec 21, 2019 17:23 ... : mamča mia I : Tak si po Novém roce vnoučátka užiješ. Děti budou šťastné, že jsou u babičky a rodiče mají klid na práci, když vědí, že je o děti postaráno. Tak by to mělo být. Přeji Ti hezké svátky a hodně zdraví, ať můžeš ještě dlouho zdobit křížky kolem cest. prosinec 21, 2019 18:48 ... : mamča Bara : To je divný zvyk, rodit doma, když mají možnost kvalitní lékařské péče. Vždyť když pak dojde k problému, tak zbytečně umírají děti, co by je v nempcnici třeba zachránili. Holanďanů není zas tak moc, aby si mohli takové riskování dovolit. Že by "přirozený výběr" ? prosinec 21, 2019 18:52 ... : mamča kyttka ? Tak hlavně že to dobře dopadlo, manžel přežil a Honzíček se narodil v takové hezké datum. To má teď jako dospělák takovou prodlouženou Silvestrovskou opiliádu. prosinec 21, 2019 18:55 ... : kyttka mamča, Dneska už se tomu smějeme, ale byl to v první chvíli šok. Mladej ještě opiliády nezažívá, bude mu 16. On je spíš ten typ, co kamarádky a kamarády dotáhne zodpovědně domů. Co si budeme nalhávat, zákaz nezákaz, puberťáci si umí se získáním alkoholu poradit. prosinec 21, 2019 20:39 ... : mamča kyttka : To je vidět, že má mlaďas príma rodiče, když může "mejdany" pořádat doma. Ale dokud nemusíš posílat unavené kamarády taxíkem nevyplaceně domů, tak je to v pohodě. prosinec 22, 2019 06:23 ... : kyttka No já to spíš myslela tak, že když někam v partě jdou, tak se postará o to, aby se taky všichni dostali domů. Pít nepije ne proto, že by byl tak uvědomělý, ale protože mu to nechutná. A je typ, co se moc nenechává ovlivnit okolím. Doufám, že mu to vydrží. prosinec 22, 2019 08:18 ... : Bara No, tak mamco, zas tak malo nas neni. Divila by ses, nase malinka zemicka je v porovnani velka asi tak jako Cechy (bez Moravy) a je nas tu 17 milionu. To diky i emigrantum! Holandsko je jednou ze zemi, kde je nejvetsi hustota obyvatel na km2. Jo, rodit doma je "prirozeny vyber".Ja osobne to nechapu, nikdy bych to neriskla, ale pry domaci prostredi dela moc…... prosinec 22, 2019 14:02

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující