Svět je plný zvuků. Různých zvuků. Hlasitých,
méně hlastitých, nepříjemných, příjemných. Všech možných i nemožných
zvuků. Ale jeden zvuk mám ze všech nejraději. Ticho. Poslouchejte ticho.
Taky jste si toho všimli? Jak každé ticho zní jinak? Jinak zní ticho
v lese. Ticho v lese voní. Podle ročního období. Pryskyřicí. Suchem.
Houbami. Hlínou a blátem. Zimou.
Nebo
takové ticho v jeskyni. Je jiné, je hluboké, úplně ochromující a
ohromující. Nekonečné. Pohlcující.
Co
teprve ticho na horách.
To je
panečku ticho. Horské ticho je ticho naplněné časoprostorem.
Mocné.
Rostoucí. Narůstající. Je čím dál větší, a vy jste čím dál menší a nepatrnější.
Ticho
výjimečné a osvobozující. Nebo taky svazující, podle toho, jak se člověk právě
cítí.
Nejkrásnější
ticho je mlčení ve dvou.
Ne
takové to mlčení, kdy je jeden uražený a druhý ponížený. Právě naopak.
Souznění
dvou duší jdoucích spolu životem.
Myšlenky,
co se přenášejí všemi ostatními smysly a napadají vás oba dva.
Pohledy,
které řeknou vše lépe než slova. Sdílená přítomnost.
Ticho
plné nebeských fanfár. Láska je to nejhlučnější ticho, ticho tak silně znějící,
až duní a bolí.
Omamuje.
Nejsilnější
ticho v nás. Protože ticho je klid. Klid je stabilita.
icho
na pevných základech, bezpečný přístav, kotva.
Také
už se odmlčím. Není třeba dalších slov. Přenechám prostor vašim myšlenkám.
Jen
mám jedinou prosbu: „Moji drazí, zkuste taky poslouchat ticho." vodoměrka
|