|
 Sedí manžel dvě hodiny na chodbě před operačním sálem. Po strašně dlouhý době se otevřou dveře a na chodbu vstupuje unavenej a smutnej chirurg.. Pomalu si přisedne k zhroucenému manželovi a tichým hlasem říká: "Dělali jsme co jsme mohli, ale vaší paní upadla do komatu... Manžel na něj zoufale vytřeští voči a ptá se: "Co já teď budu dělat??"
Doktor: "No co, budete se muset o ni denně starat... každý dvě hodiny ji otáčet, aby neměla proleženiny, krmit ji hadičkou s umělou výživou, vyměňovat ji plíny, když se pomočí a umývat jí. Budete na ni muset vlídně mluvit, protože je možné, že všechno vnímá a ona se třeba za dvacet let z komatu probere, usměje se na vás a za pár dnů zase může do něj znova upadnout na dalších pár let. Chlap mezitím zežloutl, zfialověl, zezelenal a totálně se rozklepal. Doktor ho kamarádsky poplácá po ramenech a říká: "Nebojte se, dělám si srandu, v pohodě a klidu zemřela..."
Manželka se vrací domu z velkého nákupu a je šokována, když najde manžela v posteli s cizí mladou slečnou. Praští taškami a žene se ke dveřím, když ji konečně manžel doběhne a říká, že jí všechno vysvětlí. Zastaví se tedy a dá mu šanci. On povídá: "Drahá, bylo to takhle: Jel jsem domů a tohle stvoření stálo na dálnici a vypadalo děsně zuboženě, tak jsem zastavil. Zjistil jsem, že ji vyhodil z auta její partner a byla - chudinka malá, úplně bez prostředků a vyhladovělá. Tak jsem ji zavezl domů a dal jí to vepřové, cos včera nedojedla, k večeři. Měla prošlapané boty, tak jsem jí dal nějaké sportovní, které už nenosíš, protože nejsou v módě. No a protože bylo venku zima, dal jsem jí ten svetr, cos dostala loni k narozeninám a nenosíš ho, protože ti prý nesluší. Pak jsem jí dal jedny tvoje tepláky, do kterých už se nevejdeš. No, a když už odcházela, tak se mě ještě zeptala: "Je tady ještě něco, co vaše žena už nepoužívá?" "No, a bylo to..."
|
a tak taky dost casto dolejzal, i s tim kafickem do postylky... 
