|
 Myslivcům byla odedávna připisována čarovná moc. Jejich takřka neustálý pobyt v lesním šeru a tichu vzbuzoval v lidech představy o jejich kouzelné moci a spojení s tajemnými silami. Říkalo se, že prý myslivci v lese trhají čarovné byliny, že kule do zbraní lijí zvláštním způsobem a zvěř je prý poslouchá na slovo.
Dokonce se proslýchalo, že mají myslivci spolky s ďáblem a možná proto si lidé představovali lidskou podobu vyslance pekel, tedy čerta jako myslivce. Pytláci se neodvažovali vystřelit na myslivce, protože věřili, že by se kulka od myslivce odrazila a zasáhla střelce. Když přišel někdo nový do mysliveckého učení, dal si mistr pozor na to, co jeho učeň zastřelil jako první. Trefil-li čtyřnohé zvíře, znamenalo to, že zůstane u myslivců dlouho. Zastřelil-li ale ptáka, tvrdilo se, že mysliveckou službu brzy opustí. Kdo chtěl na hon jít a dobrou mušku mít, hrábl třikrát ručnicí pod práh u dveří pro hlínu. Na ní pak třikrát plivl, sliny s hlínou zadělal jako těsto a potom s ní potřel ručnici. Myslivcům a rybářům, kteří šli na lov, nepřál nikdo zdaru, protože se věřilo, že by se jim pak lov nevydařil. Pokud měl někdo za to, že je jeho ručnice začarovaná, měl potřít hlaveň krví zastřeleného zvířete. Pro dobrou mušku se mělo vzít jeřabinového listí, dobrý kyselý ocet a trocha vody ze tří studnic, to vše dobře svařit a poté s tím vymýt ručnici. Na den svatého Filipa, do východu slunce se mělo zastřelit nějaké domácí zvíře a jeho krví vytřít ručnici. Poté octem pomazat nábojnici nebo kuli a sobě nos. Toho, kdo tak učinil, se v myslivosti drželo štěstí.
Že si zvěř umí pomáhat vzájemně je známé", vyprávěl lesní Hlávka, když se jako každý sobotní večer sešel s farářem a řídícím a čekali na dalšího, aby si zahráli taroky. "Ale jednou jsem zažil něco, z čeho jsem usoudil, že zvěř má téměř lidský rozum. Protože se nám přemnožila černá, postavili jsme odchytové zařízení, do kterého se již několik prasat chytilo. Najednou však zařízení přestalo fungovat, přestože se ukázalo, že je prasata navštívila, protože bylo patrné, že kukuřice, sloužící jako návnada, byla vysbíraná. To mi vrtalo hlavou a chtěl jsem znát příčinu. Sedl jsem si proto jedné měsíční noci na nedalekou pozorovatelnu a čekal. Měl jsem podezření, že zvěř vypouští nějaký darebák. Najednou se objevila tlupa černé, bylo jich asi šest, a klidně táhne do chytáku. Klaplo to, jak padající dveře spadly. Zvěř to nijak nepoplašilo, jak jinak bývá obvyklé. "Tak je mám", říkám si, ale čekám dál, abych zjistil, zda je někdo z chytadla vypustí. Mezitím úplněk dosáhl svého vrcholu a plně osvětloval chytadlo, odkud bylo slyšet funění a mlaskání, jak černá brala žír. Najednou slyším, jak se tyčovinou něco blíží. Z chytadla se ozvalo chrochtání, později, když jsem o tom přemýšlel, řekl bych, že radostné. Zvuky z tyčoviny se stále přibližují a co myslíte, pánové, že se objevilo? Kapitální jelen! Ten nadzvedl parožím příčné břevno padacích dveří a držel je tak dlouho, až celá tlupa vyběhla. V bezmezném údivu jsem zapomněl, že mám sebou kulovnici.".
Starý lesmistr se chystal na svou poslední cestu. Navštívil ho jeho přítel, již starý vesnický farář. "Milý příteli!", řekl duchovní umírajícímu, "svěř se mi, pokud něčeho ve svém životě lituješ, čeho ses dopustil, abys neodcházel obtížen hříchem. Takový myslivec to jistě neměl v životě snadné, aby šel v životě vždy tou správnou cestou." Lesmistr se zamyslel, pak se podíval na faráře a povídá: "Důstojný pane, když jsem jako adjunkt nastupoval na své první místo - byl jsem ještě nezkušený zajíc - musela mi večer roztomilá dcera lesního ukázat můj pokojík. Pak ta dobrá dívka odešla, ale po několika minutách se vrátila a zeptala se: "Přejete si ještě něco, pane adjunkte?" Řekl jsem že ne. Ona otázku opakovala, ale já jsem stále nevěděl, co bych si měl přát. Ani když přišla potřetí se stejnou otázkou, mne nic nenapadlo. Ale můžete mi věřit, důstojný pane, že ještě dnes lituji, že jsem tenkrát neměl žádné přání." A po těchto slovech odešel lesmistr do věčných lovišť. Lord, který už špatně vidí, vystřelil na jelena, ale nestrefil se. Ptá se komorníka: "Zabil jsem ho?" Komorník: "Nikoli, mylorde, ráčil jste mu udělit milost."
- Potkají se dva myslivci: „Proč jdeš na hon v takovémhle hrozném počasí?" „Možná budu mít štěstí a nějakého zajíce zabije blesk!"
- Myslivec vyčítavě promlouvá ke svému jezevčíkovi: „Dobře, pro dnešek ještě půjdu já, ale příště už do té nory bez řečí vlezeš ty!"
- Hajná připomíná manželovi: „Pepane, zítra je to zrovinka pětadvacet let, co jsme se brali. Měl bys zastřelit bažanta!"
Myslivec na to: „Prosím tě, copak ten chudák za to může?"
d@niela
|
