V pondělí večer cca v jedenáct jsme se dívali s mužem na televizi a pomalu jsme chtěli spát. Já ještě nakrmila kočky, vyčistila si zuby a hurá do pelechu. Najednou zvonek. Nejdřív jen malé trr... "ježišmarjá, kdo to může bejt takhle na noc?" rozčílil se manžel a protože spí v zimě v takové směšné noční košili, požádal mne, abych šla otevřít já.

      Já si říkala: "To snad není možný, kdo to je...v jedenáct v noci člověku nedají pokoj..." brumlala jsem si pro sebe a zvonění se měnilo z trr..  na trrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrrr...prostě velmi naléhavé. To už zbystřil i manžel, na noční košili si velm i provizorně navlékl tričko, takže vypadal, jako když má na sobě šaty a otevřel dokořán dveře od bytu.

     Na prahu přešlapoval soused z vedlejšího baráku. No - přešlapoval - on spíše byl přikrčen v podřepu a něco si tam s manželem šeptal, velmi naléhavě. Já neslyším skoro nic, takže jsem jen z pantomimy odezřela velmi emotivní výměnu názorů, při jejímž závěru soused sepjal ruce v prosebném gestu, skoro klečíc na naší rohožce. Manžel kývl, něco mu posunkem pokynul a pak šel do ložnice a oblékal se. "Co se děje?" vyštěkla jsem v domnění, že jde o nějakou chlastačku, kam ho manžel poveze.

      Muž mne odmávl jednoznačným gestem: "nepleť se do toho", vzal klíčky od auta a obouval se. Při bližším pohledu do jeho tváře jsem si všimla, že nemá daleko k nějakému výbuchu. Oči měl vykulené, slzy v nich, třásla se mu brada a vypadal buď že někdo umřel, nebo že ze všech sil potlačuje smích. Zabouchl dveře a v zápětí jsem viděla odjet naše auto i se sousedem.

      Na odpověď jsem nemusela čekat dlouho, cca půl hodiny, po které se manžel vrátil. Vyběhla jsem mu naproti a on se doslova a do písmene sesunul za dveře, kde si sedl a začal řvát smíchy. Doslova řičet. "Prokristapána, kde jste byli, kam jste jeli?" tázala jsem se nechápavě. "CHecheche.. éééh.... poslouchej dobře... éééch" zalykal se manžel v záchvatu smíchu: "Vezl jsem ho na pohotovost.... ten pitomec šel doma ze záchoda, jo.... a chtěl si namazat prdel mastičkou na hemoroidy, kterou měl ... éééch.. .na poličce u záchodu... škyt...položenou... a jak si nerozsvítil, tak se přehmát a vrazil si tam vteřinový lepidlo!!"

     Co dodat, sesypala jsem se též smíchy. Tím víc, když manžel popisoval tu desetikilometrovou cestu do nemocnice s ním na vedlejší sedačce. Chvíli si nadával: "debil, debil debil!!" řval na sebe. Pak se mu začal plačtivě svěřovat: "Já tam měl tu mast položenou a vedle mám v takový misce různý haraburdí.. já prostě vzal první tubu, co mi přišla pod ruku, stáh sem si trenky, vymáčkl na prst a nandal si to tam... a pak jsem udělal pár kroků a začalo to tuhnout..."

      Manžel měl co dělat, aby zadržovaným smíchem nenajel do pankejtu, ale soused začal být plačtivý: "co jsem to já za vola??? cooo??? Ježišmarjá!!! Já jsem si myslel, že si vezmu projímadlo, že by se to nějak "ROZRAZILO", ale to ne, to se musí lékařsky ošetřit..." Muž málem narazil do lampy veřejného osvětlění, to se prostě nedá potlačovat smích....na pohotovosti jsou sice zvyklý na ledasco, ale aby tam dorazili dva muži, z nichž jeden chodí skoro koleny u země a na otázku sestřičky z noční ambulance: "Jaký máte problém?", odpověděl: "Mám slepenou prdel!!", se doktor zatvářil víceméně prapodivně s vědoucím úsměvem.

      Viděl tam mého muže v apartních šatičkách z noční košile, z pod níž mu čouhaly chlupaté nohy a souseda v trenkách a řekl jim chápavě: "Ale pánové... když si spolu hrajete, tak v mezích..., experimenty můžou jednoho dostat i do nemocnice!"