Mistr Jan Hus (6. 7.) - přes všechny pokusy ho zesměšnit je stále vážen a žije dál v srdcích lidí, ač byl dne 6. července 1415 ve městě Kostnici (Constanz) upálen a jeho popel skončil  ve vodách jezera Bodamského. V anketě "Největší Čech se umístil na krásném sedmém místě. Narodil se  v roce 1369 v Husinci u Prachatic ve velmi chudých poměrech. Přes veškeré překážky vystudoval a nakonec se stal i rektorem Univerzity Pražské - tedy Karlovy. Studoval spisy anglického reformátora Johna  Wyclifa. Ostře kritizoval poměry v katolické církvi, která se v té době ocitla v naprostém rozkladu a mravním úpadku. Což se samozřejmě ve vyšších církevních kruzích nesetkalo zrovna s nadšením. Zejména pak rozmařilý a nemravný život kléru a prodej odpustků -věříte, že se v kostele na Svaté Hoře u Příbrami prodávají dodnes?      

     Po mnoha pokusech jej umlčet, byl nakonec pozván na koncil do Kostnice, kde měl původně obhájit své učení, ale pomalu ho ani nenechali promluvit. Byla na něj uvalena klatba a jakožto kacíř byl upálen. I v té klatbě je dodnes!!! Papež Jan Pavel II. sice udělal jakýsi pokus, kdy se za jeho upálení omluvil - nicméně klatbu z něho nesňal - a ten Němec, co je tam teď, ten nic takového neudělá zcela určitě. Někdy mám pocit, že se ho katolická církev a mocní tohoto světa bojí ještě dnes. Ale i když  nebyl blahoslaven, nebo tak něco, pro nás je svatej. Když už pro nic jiného, tak pro "nabodeníčka", která nám tolik usnadnila život. Představte si - psát všecko tohle spřežkami - to by nebylo k přečtení.     

     Zpráva o smrti Jana Husa zasáhla Čechy jako blesk z čistého nebe a následně vyvolala bouře a husitské hnutí. Nakonec bylo sice poraženo - ale přiznejme si - v každém z nás je kapka rebelské krve. V někom méně, v někom více - ale je! A občas se skutečně projeví - byť ne příliš často, pravda. A tak budeme na Jana Husa vzpomínat s láskou. Už proto, že díky jemu máme ten den placené volno….

Bohuslava (7. 7.) Dneska se mělo údajně konat  plno svateb - neb je to prý šťastný den. Ach, ta příšerná pověrčivost... Ale pak zase někdo přišel na to, že to zase tak šťastné není a všechno se přeobjednávalo. Nu, když si někdo myslí, že šťastné soužití v budoucnu ovlivní nějaké to číslíčko... Nu, snad je tento den šťastnější pro Bohunky, Bohušky a Slávinky, které mají svátek. Jméno je původu slovanského - a znamená Bohu sláva! Bohunky mají tento týden kliku, neb jejich svátek připadl na sobotu, a tudíž nemusejí do práce a mohou odpočívat a dooslavovávat předchozí státní svátky. A ještě mají neděli, aby se ze všech těch oslav vzpamatovaly.

Nora (8. 7.) Díky Ibsenovi  máme všichni za to, že to je typické severské jméno - ale není tomu tak. Údajně je to jméno původu arabského, které původně  znělo  El Linor - tedy bůh je mé světlo. Mj. ve  formě Eleanor, Eleanora se používá velmi často téměř po celém světě. Později se přes Španělsko dostalo do celé Evropy. Jiní jazykozpytci tvrdí, že jméno vzniklo z latinského Honora - tedy čest. Je velmi oblíbené právě na věčně zeleném ostrově, v Irsku - kde se užívá forma Nórra. Toto jméno nejvíce proslavila Eleonora Akvitánská (1122-1204). Stala se dědičkou a vévodkyní Akvitánie a Gaskoňska a přidala i titul hraběnky z Poitou. Její dvůr v Poitiers byl střediskem truvérské dvorské kultury. V roce 1137 uzavřela sňatek s Kapetovcem Ludvíkem VII. (1120-1180), který měl přinést spojení severní a jižní Francie. Avšak sňatek se příliš nevyvedl, neboť Eleonora svého muže opustila na 3. křížové výpravě v Palestině, jíž se zúčastnila i s celým svým frivolním dvorem. Po zrušení sňatku se roku 1152 provdala za vévodu normanského a hraběte z Anjou Jindřicha II. Plantageneta (1133-1189), který se stal roku 1154 anglickým králem. Tím vzniklo mezi Akvitánií a Anglií pevné spojenectví. Eleonoře se narodilo v obou manželstvích několik dětí, z nichž Richard I. Lví srdce (1157-1199) a Jan I. Bezzemek (1167-1216) to dotáhli až na anglické krále. Celkem úspěšná žena, co myslíte?

     U nás v současnosti žije celkem 426 dívek a žen tohoto jména. Takže milé Nory, ponořte se do oslav a hezky si to užijte.

Drahoslava (9. 8.) Tady není co překládat. Jméno jasně slovanského původu, dítě, které se narodilo, bylo tak pojmenováno proto, aby bylo drahé (lidským srdcím především, ale může se stát, že i manželově či přítelově kontu...) a slavné. Je hezké, zvukomalebné a vyvolává příjemné emoce - už jen tím, že Drahoslavy mají svůj svátek na začátku července - tedy léta, prázdnin, dovolených, v čase malin, borůvek, jahod, rybízu, třešní....prostě samých příjemných věcí. Je dost oblíbené - Drahušek, Drahunek, Drahuší i Dráž (Dráža) je u nás přes čtyři tisícovky.

Libuše – Amalie (10. 7.) Někteří naši jazykovědci se domnívají, že obě jména jsou totožná a znamenají, že jejich nositelka je "milá bytost". U nás každý dobře ví, že jméno Libuše nesla bájná kněžna, a tak je zřejmé, že má slovanský původ. Vychází ze základu ljub, tedy "milý". Stejně tak i Amálie má za svůj základ slovo amare, "milovat". Dá se tedy říci, že Libušky, Líby a Liby i Amálie, Amálky i Amélie jsou ženy nanejvýš milé a příjemné. Aby vše nebylo tak jednoduché, lze Amálii přeložit i jako "pracovitá", to v případě, že bychom připustili, že původ jména je germánský. Nejlépe asi uděláme, když zohledníme obě varianty a řekneme, že jak Libušky, tak i Amálky jsou děvčata milá a pracovitá.     

     Vraťme se ke jménu Libuše a jeho bájné nositelce. Staré pověsti o ní říkají mnoho krásných slov. Byla prý to žena nejen spanilá, ale i moudrá, co prý prorokovala, vždy se splnilo, a tak "všechen národ, potázav se o tom, vyhlásil ji za svou kněžnu". Lidu prý vládla spravedlivě a moudře, ale jednou narazila kosa na kámen. Libuše si prý hověla na měkkých peřinách, "jen na loket jsouc podepřena", když před ní přišli rozvadění bratři a chtěli rozsoudit svou při. Libuše vyslyšela obě žaloby, dala za pravdu spravedlivému a vinného pokárala. To se však onomu potrestanému nelíbilo a pronesl známá slova: "O křivdo mužům nesnesitelná! Žena lstivě koná mužské soudy, ač na stolci sedíc, málo má rozumu, tím méně však, ležíc na peřinách. Neb každý to ví, že žena má dlouhé vlasy, ale krátký rozum. To mě trudí nemálo, že my bojovníci máme se říditi ženskými soudy a trpěti ženská práva. O, jak dobře to mají jiní lidé, kteréž soudí mužové!" Tento maskulinní výlev Libuši natolik rozčílil, že nechala poslat pro svého milence Přemysla, který byl oráčem ve vsi Stadice a postoupila mu trůn.  Ten, jak o nabídce k sňatku uslyšel, zatkl do země otku (prut na čištění pluhu - ze kterého vyrostla líska) a propustil voly, kteří okamžitě odlétli.

     Jo, tenkrát se děly věci! Škoda, přeškoda, že to nejde i dnes…    

     Přemysl začal vládnout přísně a nekompromisně, což se lidem, jak už to tak bývá, nelíbilo také. Když Libuše zemřela, celý národ velice truchlil, především se její smrt dotkla žen. Krátce po jejím skonu si uvědomily, že jim odešla ochránkyně jejich starých práv. V tehdejších dobách prý "žádná nečekala, až muž přijde a ji za manželku pojme, nýbrž každá sama volila si muže, který se jí líbil".

     Tohle i mnohé jiné po Libušině smrti vzalo za své. Proto se ženy vzbouřily a vyvolaly tzv. "dívčí válku". Netrvala však údajně příliš dlouho, protože jedna strana chyběla druhé, a tak když se všichni nabažili boje, nastal všeobjímající mír.