|
 Přijde muž s krásnou ženou do klenotnictví a společně pro ni vyberou diamantový šperk za tři sta tisíc korun. Když dojde na placení, vezme muž šekovou knížku a vyplní šek na celou sumu. Prodavač se na něj s obavami dívá, ten zákazník je mu neznámý, vidí ho poprvé. Muž okamžitě postřehne, co prodavači jde hlavou a říká: "Vidím, že máte obavy, zda je tento šek krytý, viďte...?
Dobře, uděláme následující. Dnes je pátek a banky mají již zavřeno. Ponechejte si tedy šek i šperk. V pondělí, až si necháte šek proplatit, pošlete šperk mojí přítelkyni. Souhlasíte?" Prodavač souhlasí a v pondělí dává šek proplatit. Banka jej ale zamítne, protože není krytý. Okamžitě volá zákazníkovi a ten mu na to říká:"Vážený pane, ten šek už můžete klidně zahodit, šperk už kupovat nebudu. Ale ten víkend opravdu stál za to..." 
Dva přátelící se manželské páry hrály jeden večer spolu karty. Pavlovi spadla na zem karta. Když se pro ni sehnul, všiml si, že Dagmar, Honzova manželka, nemá kalhotky... Pavel nedal samozřejmě na sobě nic znát. Později, když šel do kuchyně pro pití, přišla za ním Dagmar s otázkou: "Viděl jsi pod stolem něco, co se ti líbilo?" Pavel, překvapený její otevřenosti, přikývl a ona pokračovala: "Můžeš to mít. Bude tě to ale stát 2000." Poté, co Pavel zhodnotil svoje finanční možnosti a zahodil všechny morální předsudky, přistoupil k dohodě. Dagmar mu vysvětlila, ze její muž pracuje v pátek vždy déle a že se tedy Pavel má u ní ve dvě ukázat. Samozřejmě, že Pavel byl přesný, dal jí 2000,- a oba spolu víc než hodinku souložili. V půl čtvrté Pavel odešel. Honza, Dagmařin muž, se jako obvykle vrátil v šest večer. Hned po příchodu se ptá své ženy: "Byl tu dnes dpoledne Pavel?" Dagmar, i když šokována, v klidu odpovídá: Ano, zastavil se na pár minut. "A dal ti 2000,- ?" Dagmar si myslela, že je konec. Nasadila kamenný výraz a povídá: Ano, dal mi 2000,-! Honza se spokojeně usmál a povídá: "Výborně. Pavel přišel dnes ráno za mnou do kanceláře, aby si půjčil 2000,-. Slíbil, že se dnes odpoledne u tebe staví a vrátí je!!!" . . Jeník se vrátí utahaný domů a děda ho hned mezi dveřmi zpovídá: "Kdepak jsi byl celý den?" Jeník: "Šel jsem na zkušenou, dědo." Děda: "Tak to je správné, synku. Lepší na zkušenou, než na pannu!" . .. Zazvoní telefon, otec ho zdvihne a než se stačí ohlásit ozve se hlas: "To jsi ty, moje žabičko?" "Ne," odpovídá otec, "tady je majitel rybníka!" . . Přítelkyně se ptá přítele: "Pepo, proč máš tak velikánské oči?" Pepa: "To protože, když jsem byl malý, tak jsem hodně ale hodně plakal!" Přítelkyně: "Škoda, že jsi raději víc nečůral..." . . Půvabná mladičká Francouzka navštívila New York. Právě v den, kdy jí vypršelo vízum, zjistila, že je bez peněz. Byla v zoufalém postavení, protože neměla peníze na zpáteční cestu, a tu potkala statného námořníka, který ji učinil lákavou nabídku: "Moje loď odjíždí dnes večer. Já vás propašuji na loď, ukryji vás, pořídím matraci, deky a budu vás zásobovat potravinami. Nebude vás to stát nic jiného, než trochu lásky." Dívka po dlouhém váhání svolila a námořník dostál svému slibu. Propašoval ji na loď a ukryl v podpalubí. Dvakrát denně ji nosil do skrýše stravu, potěšil se s ní a zase odešel. Dny ubíhaly a ubíhaly, pomalu se měnily v měsíce a možná by to trvalo i déle, kdyby si pozorný kapitán nepovšiml námořníka a jeho podivného chování. Potají ho sledoval, když do podpalubí odnášel dívce jídlo, počkal si, až odešel, pak nalezl skrýš a žádal od dívky vysvětlení. Ta mu s pláčem řekla všechno. "Hm," pokýval hlavou kapitán, "šikovně vymyšleno. Ale pokládám za svou povinnost vám oznámit, slečno, že tohle je převozní pramice, která pendluje mezi New Yorkem a Richmondem." . . Přijde člověk domů, kouká - jeho žena se miluje s jiným. Přistoupí k nim, a začne ženě vyčítat: "Co ty jsi zač? Chtělas kožich - koupil jsem ti kožich, chtělas šperky - koupil jsem ti šperky, chtělas auto, koupil jsem ti auto, chtělas... Doháje, mohli byste aspoň přestat, když mluvím!?" . . Chlápek byl u přítele na farmě. Seděli na zápraží a sledovali, jak kohout prohání slepice. Najednou vyšla přítelova manželka a vysypala na zem hrnek zrní. Kohout se na fleku otočil a rychle přiběhl k hromádce zrní a začal se cpát. Chlápek to komentoval slovy:
"Teda, doufám, že takhle hladovej nikdy nebudu...." . On sbalil pěknou kočku. Manželka jemu zase kufry. . . . |
