Moje máma byla horlivou navštěvovatelkou veřejných záchodků. Od malička mě brala s sebou na záchod, učila mě očistit prkénko  toaletním papírem a potom ho po obvodu pečlivě poklást kousky papíru. A nakonec mi kladla na srdce: "Nikdy, nikdy si nesedej na mísu veřejného záchoda." Pak mi ukázala záchodovou "pozici", která spočívá v balancování nad mísou v polosedu, aniž by se tělo jakýmkoliv způsobem dotklo prkénka.

     To bylo před mnoha lety. Ale ještě dnes, i když už jsem dospělá, je pro mě bolestně obtížné tuto "pozici" vydržet, když je můj močák těsně před  explozí. Když "musíš jít" na veřejný záchod, narazíš na frontu žen, která působí dojmem, že zde lze koupit trenky Brada Pitta za poloviční cenu.

     Tak trpělivě čekáš a mile se usmíváš na ostatní, které mají taktéž diskrétně nohy křížem  a konečně se ocitly ve skupině, kde lze mluvit o všech těch blbostech, o  kterých normálně mluví jen ženy ve frontě na čůrání.

     Konečně jsi na řadě. Zkontroluješ pod dveřmi všechny kabinky, jestli uvidíš nohy. Všechny jsou obsazené. Konečně se jedna otevře a ty  téměř vystrčíš z kabinky osobu, která ji až dosud okupovala. Vstoupíš a zjistíš, že zamykání dveří nefunguje. Nevadí..., podržím je rukou.

     Chceš si pověsit kabelku na háček, který by měl na dveřích být, ale... žádný  tu není, tak si ji pověsíš kolem krku a sleduješ, jak se pod tebou houpe,  a snažíš se nevnímat, jak ti ucho od kabelky "stíná" hlavu, jelikož máš  kabelku plnou bordelu, který sis tam po dlouhou dobu "střádala" a z něhož  většinu věcí vlastně nepoužíváš, ale je důležité je nosit, co kdyby  náhodou... Ale vraťme se ke dveřím - jelikož neměly funkční zámek, máš jedinou možnost - podržet je rukou, zatímco tou druhou si bleskově  sundaváš kalhotky a zaujímáš "pozici".

     Úleva... Áááááh... Ještě větší úleva... A najednou ti zazvoní mobil - který je samozřejmě v kabelce. To je ta chvíle, kdy ti svaly  začínají vypovídat službu... Strašně ráda by sis sedla, ale neměla jsi čas  očistit prkénko ani ho pokrýt papírem, takže stále udržuješ "pozici",  nohy se ti klepou tak silně, že by dosáhly 8. stupně Richterovy škály,  snažíš se nevšímat si toho tenkého praménku, který se lepí na míse  a od kterého sis ušpinila punčochy - což bude určitě vidět!!! Ale mobil už naštěstí přestal zvonit.

     Abys odpoutala mysl od tohoto neštěstí,  začneš hledat ruličku toaletního papíru, aaaaale... haha! Role je prázdná! Nohy se ti klepou pořád víc. Vzpomeneš si, že máš ještě kousek papírového kapesníku, kterým sis před chvílí vyčistila nos. Bude muset stačit. Zmačkáš ho tak, aby sál co nejvíc. Ale je opravdu malý a navíc je pořád ještě vlhký od toho, jak ses vysmrkala. Vtom někdo vezme za kliku tvé kabinky, a jelikož zámek na dveřích stále nefunguje, dostaneš obrovskou ránu  dveřmi do hlavy. Zostra a jako šílenec zařveš: "OBSAZENOOOOOO"!!!!! Zatímco pořád ještě přidržuješ dveře volnou rukou, zazvoní znova telefon.