![](http://obrazky.kudlanka.cz/porad.jpg) Milá Danielo, bohužel jsem Kudlanku objevila teprve dnes. Prosím, ber tento dopis jako mou jedinou možnost si s někým popovídat. Ne že bych žila na pustém ostrově, mám spoustu přátel, kamarádů, příbuzných, ale nemohu (možná ani nechci ) je svými problémy otravovat. Vše začalo před už skoro pěti lety, kdy mi tragicky zahynul manžel. Zde musím říci — moje první, jediná velká láska.
Zhroutil se mi svět a zůstala jsem tady sama s tehdy pětiletou dcerkou, která na otci velmi lpěla... zjišťuji, že o tom vlastně mluvím — píšu poprvé.... Díky podpoře našich nejbližších a společných přátel jsem překonala nejtěžší první dny a týdny — bylo to před Vánocemi. A pak jsem si řekla, že musím být tvrdá a silná a tak to fungovalo čtyři roky. Dle okolí jsem se se vším vypořádala velmi dobře — zvládla jsem všechno statečně jako chlap (nebo žena?) a myslím, že jsem v sobě ženu potlačila — vydělávám, organizuju, jsem ochotna každému pomoci a žádnou pomoc nepotřebuji, chodím mezi lidi a kochám se jejich obdivem k tomu, že všechno sama zvládám (do duše naštěstí nikdo nevidí). Ale musím přiznat, že jsem měla donedávna pocit, že mám zpátky svou rovnováhu a vyrovnanost, žila jsem vzpomínkami i realitou všedního dne celkem v pohodě — myslím si o sobě, že jsem těžkej optimista. A pak se to stalo! Na jednom večírku, lehce ovíněna, jsem se líbala (spíš nechala líbat) kamarádem a pak jsme si povídali a bylo mi to velmi příjemné. Ale posléze jsem se totálně zhroutila a nevím proč! Nic víc mezi náma nebylo a není (vídáme se denně a jsme na sebe milí) ale se z toho šoku nemohu vzpamatovat — myslím si, že jsem si uvědomila, jak jsem zoufale sama — je mi 37 a někdy se mi nechce žít — vím, teď si řekneš: hloupá ženská, to je nějaký problém — má zdravé dítě, práci, je zdravá, co chce víc? Ale já chci víc!!! Do toho kamaráda jsem se bezhlavě zamilovala a to je tak všechno, co můžu — mně je těch 37 a mám desetiletou dceru — on je svobodný, nezadaný a je mu 26!! Takže čtu Tvoje rady a názory jiných a moje deprese (no snad jen vnitřní neklid) je hlubší a hlubší. Pořád ještě všechno zvládám, ale tak nějak mimo sebe....snad se s tím časem zase nějak chlapsky (nebo žensky) vypořádám. Děkuji, žes dočetla až sem — dost se mi tím psaním ulevilo. Gábi ODPOVĚĎ: Milá statečná holčičko, ani nevíš, jak tě chápu… Mě bylo nějak podobně, když mi taky v jedné vteřině zemřel manžel... A zůstala jsem najednou úplně sama, se dvěma malými skřítčaty. Jen jako jeden děs ti napíšu následující zážitek: ani ne tříletej syn, který si vlastně sotva zvykl na tatínka – a setsakra milujícího ho tatínka, najednou měl prázdno… Nějak to nezvládal pochopit. Představ si, že jsem se pak jednou dozvěděla, že na ulici (bydlíme na sídlišti, což je něco jako městská vesnice :-))) oslovoval mužský, kteří např. něco dělali u svého auta… „Pane, nepotřebujete pomoct? Víte, já nemám tatínka, můžu být chvíli s váma?“ Hele, já bych brečela i teď, když si na to vzpomenu… A dcerka? Ta byla už sedmiletá, takže „moudrá“. Přes den vše OK, ale měla asi do 14 let noční děsy… Jo, bylo to zlý. Ale taky se vše zvládlo, dneska už jsou soběstační (hahaha), a já, díkybohu, už dávno nemám strach z každého příštího dne, co přinese. To jen na okraj, abys věděla, že – jak říkám, opravdu oceňuju, čím jsi od té doby prošla. Ohledně té nové lásky: Podívej, pokud si opravdu nebudeš ze své postele dělat průchoďák a pokud tvá holčička nebude vystavena stále novému a novému „strejčkovi“, tak … žejo. Jak dlouho to je? Asi jen chvíli, viď? Panebože, holka, je svobodnej, líbíš se mu, je na tebe milej – tak nehledej problémy, tam kde nejsou. Doprčic – vykašli se na ten věkovej rozdíl, jednoznačně je vidět, že to je to hlavní, co ti vadí. A bojíš se, že se zaláskuješ a on po čase půjde dál… No, uvědom si, že nikdy nikdo nemá záruku na toho druhého. Ani když jsou „správně“ staří a mají na sebe papír… Tak „vo co go?“ Buď ale trochu – tedy, snaž se o to – buď nadřazenější. Asi to budu muset víc objasnit: on tě teď obdivuje pro tvé schopnosti, pro tvou suverenitu atd. (neberu tím vzhled, to je přeci jasný!). Takže nesmíš udělat tu hlavní a zásadní chybu – aby se z tebe láskou stala „myšička“, která jen na svém drahouškovi visí. To je totiž ten největší průser, promiň to slovo, ale je to tak. Když se z onoho piedestalu, na kterém teď stojíš, sešoupneš dolu, třebas až pod koberec, pod rohožku… Což by se ti lehce mohlo stát, právě proto, že jsi tak vyprahlá. Dávej si na to pozor – Ale jinak: hurá do lásky!!!! Když tak se ještě ozvi, budu ráda, d@niela
|