 Milá Danielo, opravdu už nevím kudy kam, a tak zkusím napsat Vám a poslechnout Vaše rady. Mým problémem je matka mého přítele. Už je to skoro tři roky, co s ní nebydlí (bydlí u mne), ale musí jí volat skoro každý den, jak se máme, co děláme atd. Teda pardon – „nemusí“ – ona si to vlastně ani „nepřeje“, přeci aby neutrácel za telefon – ale když jí pár dnů nezavolá, tak je nafouknutá. Přitom ona není sama, žije s ní přítelova sestra se svým partnerem, takže opuštěná rozhodně není. Je před důchodem, před 20 lety ovdověla a od té doby s nikým nežila. Dětem samozřejmě tvrdí, že se nikdy už nevdala kvůli nim, protože se jim chtěla maximálně věnovat. Od malinka jim lije do hlav, jak jim obětovala svůj život a co si po smrti táty musela všechno chudinka vytrpět, aby jim udržela životní standard, který jim poskytnul táta. Maminka není schopná si většinu věcí zařídit, u všeho musí figurovat přítel, řeší s ním svoje zdravotní i psychické problémy – mám dojem, že ho nebere jako syna, ale plete si ho s partnerem. Nevím o tom, že by měla nějakou přítelkyni, kámošku. Nějaké má, ale nemyslím, že by to bylo něco fakt kamarádského. Když nedávno trpěla se zlomenou nohou, což chápu, že je věc velice nepříjemná, jezdil za ní skoro každý den, nakupovat jí, pomáhat jí. Přítel je chlap v pohodě, ale samozřejmě jako hodný syn vždycky mamince vyhoví. Jeho sestra s přítelem, se chovají tak, že když mají něco domluveného, tak si jdou a nesedí u mamky od rána do večera. Takže tím pádem ona visí na synovi a on všechno odnese. Když to shrnu, myslím si, že maminka nemá příliš co na práci, a tak nemá nic, čím by se zabavila. Nemá v podstatě o koho pečovat, nemá nějaké koníčky, zájmy. Bydlíme v Praze a nevzpomínám si, že by si sama zašla někam do galerie, do kina, do divadla, na nějakou vycházku. Alespoň nic o tom neříkala. O zábavu se jí prostě musí postarat syn. Když jsem se jí 2 x snažila v dobré víře naplánovat dovolenou, tak vždycky na poslední chvíli všechno odvolala a začala si hrát na nepostradatelnou a že nemůže na týden odjet z Prahy a kdesi cosi. Chceme s přítelem založit rodinu a ona už se těší, že bude mít konečně smysl života a že já půjdu co nejdřív do práce a dítě nepůjde do školky, ale bude trávit dny s ní. To už jsem teda nevydržela a přítelovi řekla docela jasně, že po mateřské půjdu do práce až já budu chtít a že dítě potřebuje být mezi dětma a ne s babičkou! - a od té doby je klid. Přítel to všechno bere jako samozřejmost, vždyť je to přece jeho maminka, která potřebuje pomáhat. Já mám taky tatínka, je sám, bydlí 100 km od Prahy, ale nikdy nefňuká, citově mě nevydírá, volám mu tak někdy týdně, vidím ho většinou za měsíc, dva. Prostě to bere tak, že mám už svůj život a jsem mu za to vděčná. O matce mého přítele je toho spousta, ale to bych popsala mnoho stránek. Danielo, prosím, poraďte mi, jak se mám zachovat. Cítím, že už toho mám dost a nevím, jestli si mám od plic promluvit s maminkou anebo s přítelem. Jsem člověk, který hodně vydrží, ale jakmile se nějaký problém nastřádá, tak bouchnu. A já nechci bouchnout, protože pak by mě to mohlo mrzet. BÁRA O D P O V Ě Ď : Milá Barunko, tos mi tedy dneska přišla do rány... hele, jsou věci, ve kterých s tebou zcela souhlasím a jiné, na které máme názor odlišný.
Podívej - ty už dnes bráníš kontaktu svého ještě nenarozeného díťátka s babičkou; což teprve, až se později najde nějaká čúza, která by ti chtěla případného synka odloudit? Jen počkej, z takovejch, jako jsi ty, bejvaj ty nejhorší tchyně :-))). No nic, to je v legraci. Ale uvědom si, že pro mámu jsou její děti dětmi, i když už jim je třebas padesát... A další: ona i on se nejspíš chovají stále tak, jak se chovali před tím - tzn. že si pomáhají.
Můj táta chodil za svou mámou (také pak byla sama) pravidelně každý týden v sobotu odpoledne. Přinesl jí velkej nákup, vyslechl všechno, co mu chtěla říct, vypil si u ní kafežbrundu, co mu uvařila, pak si tam ještě dal dvacet a k večeru přišel domů. Tak to bylo až do její smrti... Babička - ostatně, já za ní taky moc ráda chodila a většinu těch dávných moudrostí mám od ní - byla spokojená, k stáru, kdy už byla nemocná a dost i bezmocná, jsme tam pochopitelně chodili častěji. Nikdy nás nikoho nenapadlo, abychom ji šoupli do nějakého starobince či ústavu. Mámě to vůbec nevadilo, když jsem byla malá, tak si pamatuju, že mě babička často hlídávala, když si naši šli někam "zaflámovat". Pamatuju, že já si zase s ní užívala mnoha "zakázaného ovoce". Víš, ono je to hodně závislé na tom, jaké jsou v které rodině vztahy, a hlavně na konkrétních jednotlivcích. Někdo prostě vylétne z hnízda a rodinu či rodinné vztahy nepotřebuje, jiný má rád "klan kolem sebe". Já skutečně toužila - jako správnej jedináček dvou jedináčků - po velké rodině, po haldě tetiček, strýčků, bratranců a sestřenic... po velkém stole s plno rodinnými členy kolem. Taky pohádka, viď. Mimo jiné - už znám hodně velkých rodin, kde si jdou fakt neskutečně po krku. A - tvá případná švagrová má maminku doma stále, takže o nějaké to další starání nejspíš nestojí. Ovšem není jisté, že až se vdá, že maminku nebude potřebovat. Nebo prostě na to není, jako ty :-))). Zeptám se tě na pár otázek:
- Když tvůj přítel zavolá mamince - jak dlouho s ní hovoří? Je pak naštvanej, že s ní musel mluvit? Nebo to spíš vadí jen tobě? - A on ti říká, o čem se s ní bavil? - Ty věci, co jí pomáhá řešit - jak dalece to zasahuje do vašeho soukromí? Jak dalece tě to omezuje?
- Když jste se seznámili - resp. když se odstěhoval k tobě - tak ti to vadilo od samého začátku? Řekla jsi mu to? - Řekl ti na oplátku on, jestli zase jemu na tobě něco vadí? - Zakázal ti - nebo spíše vymlouvá ti nějaké tvoje kontakty? S tvými přítelkyněmi například?
- Proč jí zařizuješ dovolenou? Není to tak trochu proto, abys se jí na pár dnů zbavila? Podívej, tenhle boj, který vedeš, je dost mizerná záležitost. Ty vlastně nutíš svého drahouška, aby si vybral mezi tebou a mámou. Ať si vybere, jak si vybere, rozhodně ho jakékoliv rozhodnutí bude mrzet.... A promluvit si s ní nebo s ním "od plic" - to je vlastně jako kdybys jim nařizovala, kdy a jak se smějí stýkat. Uvědomuješ si to? Myslím, že tudy cesta nevede. Ty a tvůj táta máte vztah, jaký vám vyhovuje. Ovšem - co kdyby tě najednou potřeboval?
Tak jsem ti tu napsala plno dotazů - a moc se těším na tvou odpověď.
Zatím přeju hezké dny i noci, věřím, že to všechno časem zvládneš.
d@niela
|
