Dobrý den, Danielko, rozhodla jsem se k  dotazu do poradny. Jsem stálou čtenářkou Kudlanky, i když téměř nepřispívám do diskuzí. Teď si dlouho nevím rady a tak jsem se pod rouškou anonymity odhodlala předhodit Velekudlance (a klidně i ostatním Kudlankám a Kudlankům) svůj problém. Je mi 36, před dvěma lety jsem se vdala po dvouleté známosti, manžel je stejně starý jako já, děti nemáme.

      Mám ho moc ráda a vážím si ho. Je inteligentní, hodný, myslím, že mě má opravdu rád; nepoznala jsem jiného, komu by na mě tak záleželo. Zajímá se o mě, je na něj spoleh; když mám problém, zamyslí se nad ním, vydělává peníze, je ohleduplný, zkrátka - dá se říct, že kdyby měl trochu větší smysl pro humor a nebyl pohodlný, byl by to Pan Dokonalý a to není míněno ironicky.

      Problém je ale sex. Od začátku mě to s ním moc nebavilo, ani líbání nebylo ono, říkala jsem si ale, že si zvyknu. Taky jsem nebyla nejmladší a přiznávám, že jsem podlehla panice ze samoty, vidině bílých šatů a tomu, že mě tak chtěl … a tak jsme se vzali. Důvěrnosti s ním mi ale postupem času vadily čím dál víc, snažila jsem se jít spát dřív nebo později, když mi chtěl dát jen pusu, ztuhla jsem jak prkno, a před pár měsíci to došlo tak daleko, že jsem mu v nějakém záchvatu odporu nebo čeho řekla, že sex nemůžu snést a musím se do něj strašně nutit a že mě nikdy vlastně nebavil …

     Neřekla jsem mu, že mě nepřitahuje, nechtěla jsem ho ranit, stejně s tím těžko co udělá. No, byl naštvaný, ale vlastně to akceptoval, do ničeho mě netlačí a tak spolu nespíme. I za tohle si ho vážím. Podotýkám, že věřím tomu, že nikoho jiného nemá, i když bych se mu nedivila. Přitom není nějaké tupé poleno, které myslí jen na sebe. Velmi se snaží. Jen mi prostě … nevoní?

     Ze zoufalství nebo z blbosti jsem se dokonce vyspala s jedním známým, abych si připomněla, jestli mě vlastně ten pitomý sex vůbec kdy bavil, jestli není chyba ve mně. A není. Bylo to jedním slovem vynikající. Nemyslela jsem si, že kdy tohle udělám, ale to už je jedno, potřebovala jsem to prostě zkusit.

     A teď co dál? Lze vůbec tohle nějak změnit?

     Myslím si, že takhle to dlouho nevydrží. Nejsem nijak náruživá osoba, ale taky mi sex chybí, zvlášť teď, co jsem si zas připomněla, jaký může být. Na to, abych se scházela s někým jiným,  ale nemám nervy ani žaludek, a stejně by se to jednou provalilo. A jeho to určitě takhle taky nebaví, i když mám docela blok se o tom s ním bavit. Takže - máme se rozvést a dát oběma šanci, abychom si našli někoho jiného? A co když pak s tím jiným zas budu řešit jinou blbost? Do toho se mi strašně nechce. Sice nemáme děti, ale už jsme za tu dobu velmi propojeni včetně našich rodin, vůbec si to nedovedu představit.

      A samozřejmě mám taky strach ze samoty, z toho, že už si nikoho takhle prima nenajdu. Na druhou stranu si říkám, že jsem možná jen koza, kterou pálí dobré bydlo? Nemám děti a mám moc času na řešení nesmyslů? Sex snad není všechno... Nebo ano?

      Tak, a napsala jsem to...  Bojím se -  ale zároveň jsem zvědavá na odpověď. Každopádně: hodně mi pomohlo i jen se z toho vypsat, díky.

ELLA