|
 Ahoj Kudlanko, zdravím. Jsem tu nová a se zaujetím jsem si přečetla rady, tipy a návrhy zde přítomných. Můj příběh se velice podobá všem ostatním. Přišla jsem svému muži na nevěru. Jsme svoji už 12 let a máme 10letou dceru a 18 měsíčního chlapečka. Zjistila jsem to velice brzy, asi po týdnu, co si s ní začal. Manžel nejprve říkal, že to nic není, pak že to ukončí... to bylo letos v lednu. Přesto je s ní i nadále v kontaktu..
Do června si s ní psal a stýkal se s ní docela často. Co si budeme povídat, přiznávám, scény nějaké proběhly. Ale on tvrdí, že od nás nechce odejít, že nás má rád. Ona je prý jen "chemie"....Řekla jsem mu tenkrát, ať si jde za ní, ale on nešel. Pak, v červnu, nastal zlom; více méně měsíc s ní vůbec nekomunikoval, ale nakonec ji přece jen navštíví. A když se ho ptám, aby mi řekl proč? Tak odpoví, že neví, že je asi blbej, že nechce být s ní, ale že chce být se mnou a s dětmi. Ovšem - přesto tak jednou měsíčně "ujede"... Tajně doufám, že se ty jeho "úlety" budou pomalu vytrácet. Ale jak zde některá z přítomných uvedla, už mu nevěřím. Už nevím, jak se dál chovat, tvářit. Velice mě to trápí, protože jinak je to fajn chlap a mám ho prostě ráda. Je to tak špatné... A dnes je bohužel opět ten "ujetej " den. Nejraději bych vůbec nevylezla z postele a všechno zaspala. Co s tím? Vůbec si nevím rady. Christi ODPOVĚĎ: Milá Christi, vím, jak těžko ti musí být, když jsi sama s dětmi doma a říkáš si, co asi on právě dělá, že třebas objímá a líbá a mazlí se s jinou... Tvůj manžel... Zoufale tě to trápí a přitom je ti po něm smutno, chtěla bys, aby se tak choval jen a jen k tobě. Protože tak to přeci má být... Nojo, holka, ale někde se stala velká chyba. Prosím tě, zauvažuj, nezdá se mi totiž, že by to bylo za těch 12 let, co jste spolu, poprvé... Dost možná, že sis toho poprvé všimla, ale většinou se to opakuje. Je až neuvěřitelné, jak si je tebou tvůj muž jistej. On ví, že doma jsi, že tě doma kdykoliv najde, že se stoprocentně o všechno postaráš, děti zaopatříš... Že maximálně, když mu na něco přijdeš, uděláš v nejhorším případě scénu, případně mu to budeš vyčítat, nějaký ty slzičky protečou - ale nakonec se vlastně vůbec nic nestane. Tohle je to nejhorší, ta jeho jistota, že vůbec nemá strach, že by to mohlo být taky jinak... Že záleží jen a jen na něm... Já vím, že si říkáš - A co mám jiného dělat? Co můžu jiného dělat? Dám ti pár návrhů, ale všechno si nejprve pořádně rozmysli, než něco z toho použiješ. Protože předpokladem jakéhokoliv úspěšného jednání je jedině důslednost. Konkrétně: když řekneš, že něco uděláš, tak to musíš dodržet. Není možné například mu říct, aby odešel a pak ho prosit, aby zůstal... (Neříkám, že jsi něco podobného udělala, dávám to jen jako příklad!). Také bych se tě chtěla zeptat na intimní záležitosti: to s ním pak spíš, když víš, že byl s ní? Asi bych nebyla hned tak vstřícná... Nehledě na to, že si vlastně všichni navzájem předáváte svoje "breberky". Máš jistotu, že nemáš žádné "převzaté" potíže? Nevím, jak dalece máte rozdělenou starost o děti. Doufám, že všechno není jen na tobě... Chápu, že manžel chodí do práce, ale rozhodně bych se ho snažila pořádně zaangažovat víc - jak moc a jak konkrétně se dětem věnuje? Jak často? A dostanete se někdy spolu někam? Máte nějaké hlídání? Máš možnost jít občas někam sama? Cvičit, do kursu, popovídat si s kamarádkami (a bez dětí), do kina či do divadla... kamkoliv. Máte nějaké společné rodinné cíle? Myslím třebas že se doma něco předělává, buduje, opravuje, atd. Jak vlastně trávíte týden? Den? Není vaše společná činnost převážně soustředěná jen na společné jídlo, koukání na televizi, případně povídání si o tom, co nakoupit, uvařit, co dnes děti ...? Bavíte se také o něčem jiném? Rozhodně mi odepiš - buď klidně sem, jako komentář, nebo mi to znovu pošli do poradny, OK? Abych ti mohla seriózně poradit, potřebuju vědět víc... d@niela
|
