Milá Káčo,

     To je tedy průser. Průser jako bič. Vzpomínám si, že jsme na stužkovém večírku před mnoha a mnoha lety vyzvali jednu naši velmi svéráznou učitelku k tomu, aby nám předvedla, co by udělala s nějakým velkým problémem. Chtěli jsme, aby nám to předvedla beze slov. Vypadalo to následně. Chodila kolem prázdné židličky a říkala, vidíte, tady je ten průser a víte co já s tím průserem udělám, tak já ho teď pěkně vezmu, pohladím a teď ho mám pevně v rukách, vidíte a víte,  kam jdu, no k oknu a teď vidíte, otevírám okno a průser vyhazuji z dvanáctého patra a pevně okno zavírám, teď si ještě opráším ruce a je po průseru.

     Kdyby to šlo takhle jednoduše, to bychom se měli všichni báječně, ale věřím, že jednou budeš taky umět ten svůj průser vyhodit, nebo vykopnout a pevně za ním zavřít cokoliv a už na něho nemyslet. Já sama mám půl takového průseru za sebou. Není to sice ještě na vyhození, ale už občas dokážu na něj nemyslet. Pomáhá mi představit si, kde budu za deset, nebo třeba za pět let. To si říkám, to už budu za vodou, to už mi bude hej. Jsem o tom pevně přesvědčená, a jestli mi nebude úplně hej, tak aspoň budu řešit jiné věci, třeba pubertu syna. Taky velká sranda.

     Ještě nedávno jsem v tom byla až po uši. Doma ani ne roční holčičku a desetiletého kluka.  Manžel mi oznámil, že se zamiloval a mně se zhroutil můj svět jako domeček z karet – jak píšeš. Plácala jsem se v tom docela slušně, ale velmi brzy jsem zjistila, že nejsem ani první ani poslední a rozhodně je nás takových mraky. Možná to zní divně, ale tohle zjištění mi opravdu pomohlo, zejména potom příběh jedné známé.

     Potkala jsem ji při dovolené. Nechala jsem se přemluvit partičkou známých a v těch největších depkách jela s nimi na jednu ekofarmu. Celé dny se přetvařovala a večer, když děti usnuly, bulila tajně někde za chatou a potom se s červenýma očima plížila do pokoje, aby mě nikdo neviděl.  Ona byla majitelka. Večer s námi sedávala u ohně, pokaždé vedle sebe kupu dětí. Nějakou náhodou jsme zůstaly jednou takhle sedět samy dvě a ona se mě ptala, cože mě to trápí, tak jsem se vypovídala a ona mi zase pověděla její velmi podobný příběh.

     Když čekala druhého syna, tak se její manžel zamiloval do její kamarádky. Dva měsíce po porodu ji opustil. Nechal ji s kojencem a dvouletým a odešel bydlet k milence. Žádná velká psina. Dostávala se z toho docela dlouho, nicméně starost o finance ji přiměla se postarat. Založila si vlastní šicí dílnu. Šila oblečení pro děti a na panenky. Říkala mi, že se jí začalo dobře dařit a taky, že v životě na sebe nebyla víc pyšná, než tehdy. Zvládla to, sama. Taky mi říkala, že jediné, za co se opravdu stydí je, že tehdy s miminkem v náručí šla za onou milenkou a prosila ji, aby milého manžela opustila. Milenka sice ukázala nebývale velké množství empatie, když spolu upustily slzu do kafe, ale nic jiného upustit nemínila. A tak šel život dál, vyjel si svoje doposud nevyjeté koleje a ani nová láska na sebe nedala dlouho čekat. Když byly staršímu chlapečkovi čtyři roky, poprosil jednoho hodného pána, aby ho vyvezl nahoru na vleku, protože maminka běhala za mladším bráchou a tak si vlastně našel nového tátu. Ten byl rozvedený s třemi holkami ve vlastní péči a když si potom spolu s tou novou pořídili další dva potomky, tak mohli směle říkat : moje a tvoje děti bijou naše děti. Je jich u stolu dost, asi proto si pořídili tu ekofarmu. Není to život jednoduchý a bezproblémový, ale jak jsem už psala, řeší už úplně jiné věci a je jim dohromady fajn.

     Nevím, jestli bych na tvém místě o manžela bojovala, nebo ne. Sama za sebe vím,  že je to zbytečné. Spousta zbytečně vynaložené energie na chlapa, který za to nestojí.  Ale chápu, že se trápíš, že jsi ztracená a nevíš kudy kam. Ale věř jednomu, bude líp. Záleží na tobě za jak dlouho, ale jednou bude. Teď bude následovat klišé jako kráva, ale v tomto případě pravdivé – mysli na své děti a na sebe.

     Jo a taky na to, jak ti bude třeba už za rok touto dobou. Určitě daleko líp.

Rozárka

Komentáře (36)

Zobrazit/Skrýt komentáře Káčo, je to smutné, ale je to tak. Někteří chlapi si nedokážou vážit toho, co mají. : Myška Vím, že jsi zoufalá, tím víc, že jste se měli společně těšit z miminka, společně prožívat všechny ty radosti i starosti. On nechce, a s tím nic nenaděláš. Já bych se začala připravovat na konec manželství, protože ať to chceš nebo ne, dojde k tomu. Rozhodně bych to řekla svým rodičům, protože budeš potřebovat pomoc. A vůbec bych vzniklou situaci nijak netajila, sdělená bolest je poloviční bolest. Popřemýšlela bych nad bydlením, i když bych se hned nevrhla do stěhování. Nevím, jestli bys ho chtěla i nadále, přes to, co ti udělal. Kdyby se s milenkou rozešel. Já ne, takže bych svoje kroky směřovala k osamostatnění a k životu bez něj, jen s dětmi. Jednoduché to nebude, ale zvládneš to. červenec 21, 2009 07:18 A co jeho rodiče ? : wendy Ne, sranda to není. Mám takovou nemorální úvahu. Není někdy lepší, když ten chlap potají zahne ? Že se člověk zaláskuje, to se stane i ženatému/vdané. A ani malé krásné dětičky to nezachrání. Co to ta chemie, hlavně s těma chlapama dělá ? červenec 21, 2009 07:52 milá Káčo, : kordulinka věř mi, že vím co prožíváš a jelikož taky vím, že se s tím člověk musí tak nějak zřejmě poprat sám v sobě, najít si pro sebe řešení a projít si všemi těmi pocity, kterých je najednou tolik. Zorientovat se v tom náhlém chaosu chce čas. Tak si ho dej! Máš děti a tak jsi ve výhodě, jsi máma a tak to je práce až nad hlavu! Moc Ti držím palečky a myslím na Tebe, aby jsi to zvládla! pro svoje děti, které Tě určitě moc potřebují a potřebovat budou! Seber síly a a hlavu vzhůru! Snaž se uvěřit, že všechno zlé je pro něco dobré! červenec 21, 2009 08:29 Kačko : mia I tímhle jsem si v životě neprošla, tak nedokážu být empatická jako ty, které potkalo podobné trápení. Tak Ti alespoň vyjadřuji symbolickou podporu a drž se. červenec 21, 2009 09:01 ... : Los evropský... Bojovat o manžela? O takového nebojuj. Ale třeba mu to dojde samo. Že bude platit alimenty na dvě děti, a s tou jeho květinou to taky dřív nebo později bude stereotyp, ne-li něco horšího.Tomu jednomu právě nerozumím: proč si, pokud už to měl rozdělané jinde, proboha dělal druhé dítě?? Já se přikláním k názoru Wendy a dodávám, nikdy nehledej nic, co nechceš najít! Třeba to mělo zůstat utajené, a to by znamenalo, že mu na Tobě (vás) přece jenom záleží. Je to vůl, ale takových jsou spousty. A Ty se zaměř hlavně na sebe. Hezky cvič, upravuj se, namaluj se, ať jsi pěkná. Čím budeš mít ze sebe lepší pocit, tím budeš nastalou situaci snášet s větším nadhledem, protože není nic horšího, než neupravená hospodyně s komplexem z váhy/výšky/šířky/ a já nevím čeho ještě. Tak do toho! červenec 21, 2009 09:28 Kačenko, přidávám se k těm, co radí - teď nebojovat. : mamča Neponižovat se, když Ti provedl takovou sviňárnu. A ještě Tě napomíná, že nemáš brečet - kvůli kojení. Že mu ta huba nezamrzne ! Jsi teď v šestinedělí, tak jsi ještě citlivější a zranitelnější. Ale mysli teď především na sebe. Manžel zklamal, tak teď hlavně Ty musíš být zdravá a silná. Pro svoje děti, a hlavně pro sebe. Jen šťastná máma dokáže udělat pohodu i pro své děti. A Ty jsi, přes to všechno, šťastná. Máš dvě krásné zdravé děti. To se každému nepoštěstí. Dopřávej si všeho co máš ráda, a co by Tě mohlo aspoň trochu potěšit. Nesnaž se prezentovat jako vzorná hospodyňka, tím ho zpátky nevrátíš, když sám řekl, že ho soužití s Tebou nudilo. Naskýtá se otázka, proč si tedy s Tebou pořizoval další dítě ? Ono mu s Tebou bylo dobře, jen milenka má prostě ten půvab novosti, který Ty po 11ti letech nemáš.. Nic teď neřeš, jen sebe a děti. On ať se se svým svědomím vypořádá sám, a nehází na Tebe svoje problémy. Věř, že zase bude líp. Ať s ním, nebo bez něj. červenec 21, 2009 09:47 Jsou to kanci : Lůca Ahojky,přesně vím jak ti je. Já momentálně prožívám už půl roku to samé. Mám skoro 5ti letou holčičku a skoro 9ti měsíční holčinu. Je to hrozný, co ty chlapi blbnou? Můj muž se taky zamiloval do kolegyně z práce, bral jí do kina, ráno vstával v 6 aby se mohli sejít atd. Když jsem na to přišla sliboval hory doly, že je to jen kamarádka, ale pořád si psali, pořád byl jak tajemnej hrad v Karpatech. V jednu chvíli jsem myslela že už je to za náma, ale pohoda trvala jen pár dní. Momentálně jsme ve fázi, kdy spolu skoro nekomunikujeme, chováme se sice k sobě celekm normálně, ale rozvod je na spadnutí. Manžel je teď více méně laxní, takže tu mám připravenou žádost o rozvod a čekám až to podepíše. Je mi vás líto, protože já jsem kvůli nějaký krávě ztratila mlíko a dcerku kojila jen 4 měsíce a zhubla asi 13 kg. Pořád se v tom plácám a rozhodně mi pomohlo, že jsem to řekla asi 3 kamarádkám, který mi fakt psychicky hodně pomáhají. Moc vám držím palce, ale věřte, že pokud ze sebe nebudete chtít dělat pitomce, že se rozvodu nevyhnete. Bude vám líp, nebudete se muset trápit kvůli manželovi a zaměříte se na děcka. Držte se, Lucka červenec 21, 2009 12:45 Tak to je teda síla : wendy chlap si založí rodinu, zplodí dítě, založí na další a v tu ránu začne aktivně zanášet (v těchto případech snad ale ani nejde o chlapy, ale o jejich pouhé atrapy). Nevím zda se ženská přestane trápit, když se podobného tvora zbaví, asi ne. Když už by se netrápila kvůli němu,tak kvůli vzniklé situaci, kvůli tomu že zradil někdo, koho milovala, že zůstává s dětmi sama. Ono milence si člověk najde raz dva, ale partnera pro život ? Ráda bych věděla, jak se k tomu staví jeho rodiče. červenec 21, 2009 13:10 Tak já nevím. : Anděla Jak jen se to stane? Kam zmizí ta láska mezi dvěma lidmi. Asi to bude znít trapně, ale jsem 15 let vdaná a miluji svého muže, až se mi trošku svírá srdce. Zejména když zavolá, že vyráží z práce a pak dlouho nejede a tak. Někdy se spolu hádáme, kdo z nás má toho druhého opravdu radši. Špatně spím, když není ve stejné místnosti jako já. Neumím si život bez něj představit. Děsím se toho, že by se nám mohlo něco takového stát. A vím, že může. Taky se někdy pohádáme, obvykle kvůli děsné blbině. Je mi hrozně líto žen, které už tuto siutaci zažily a zažívají. Moc líto. Jediné, co si myslím, že opravdu funguje, je držet svého muže v malilinkaté nejistotě. V jedné větě mu, opravdu naprosto upřímně, řeknu, že ho miluju víc, než on mě a ve druhé mu oznámím, že jdu se svým dlouholetým kamarádem do kina. Je to takový ten kamarád, co by rád, ale mě se nechce. A manžel to ví. Pořád však v něm je takové to: ..... co kdyby. A to je dobře. Bohužel to však nebývá vždy jen vina mužů. červenec 21, 2009 13:20 Držet muže v nejistotě je dobrá věc : wendy z toho vidíme, jak si neváží toho dobrého co má doma, považuje to za samozřejmost. Člověk asi stále touží po tom, co zrovna nemá. Ale v podobných případech - to je přeci na úkor dalších lidí, ubližuje jim to. Nezájem. Chlapi si většinou jdou za svým. A stává se to takovým ženám, jako je pisatelka. Mrcha by ho možná srovnala. červenec 21, 2009 13:32 Ahoj Káčo : renuli Já před dvěma lety zažila uplně to stejný.Pořád jsem se to snažila zachraňovat.Stálo mě to dost sil a nikam to nevedlo.Proto vezmi všechny síly, a snaž se osamostatnit, upni se na děti, ty potřebují Mámu. Vím, že to teď vidíš vše černě, tak jako já tenkrát, ale věř že čas je ten nejlepší lék. Za pár let si řekneš , že to bylo vysvobození, že vše zlé je pro něco dobré. červenec 21, 2009 13:41 ... : Bara Andelo, popsala jsi moje manzelstvi, moje myslenky, emoce az mi to zarosilo oci a to jsme spolu uz 26 let. Ano nevera, stat se to muze, ale ja se ted spis bojim nejake osklive nemoci. Kacko, rad uz padlo nekolik, tak hodne stesti tobe a tvym detem, drzim palce. červenec 21, 2009 13:57 Děkuji za komentáře : Káča Všem moc děkuji za komentáře, je to fajn, když se člověk může svěřit. červenec 21, 2009 15:51 Káčo : Milene Zdravím. Když ti bude smutno, podívej se na děti, jak jsou úžasné, jak se mění ze dne na den, jaké dělají pokroky, jak rostou. Ten jejich krásný dětský věk strašně rychle uteče. A on přichází o všechny ty krásné chvíle a okamžiky. Takže vlasně on je ten chudák, který si to neprožívá. Netlač řeku, teče sama. Užívej si miminka a přeji ti hlavně zdravé a spokojené děti. To je teď pro tebe to nejhlavnější. A když ti bude moc ouvej, tak napiš. červenec 21, 2009 16:29 Andělo, kdyby jenom držet v nejistotě...to chce houšť ;D : saffron Doporučuju výstižnou knížku "Proč muži milují potvory...a hodným holkám zůstanou oči pro pláč" od Sherry Argovové. Sice bych se pod všechno, co je v ní, nepodepsala, ale některý věci do kamene tesat. Měla by to být asi povinná literatura pro všechny ženy...dřív než se stráááááášně zamilují do takových nepodařenců červenec 21, 2009 17:19 taky stejná zkušenost : Bob ahoj, já nyní prožívám asi 1 měsíc stejné, jen mi je 40 let a mám 3 děti z toho kojence taky. Manžel odešel a já nevím co bude dál. Zájen o děti přestal, když spolu hovoříme tak ho jen prosím a ponižuji se. Každý den si říkám, že to dělat nebudu, ale vždy to poruším. Dnes poprvé po měsíci jsem mu nevolala, nevyčítala či doprošovala. Ten kdo tím neprošel tak neví o čem je řeč. Žili jsme spolu 16 let a já mu porodila 4 děti ale osud tomu chtěl a jedno dítko nám vzala nemoc. A nyní když se narodila holčička tak prý se mnou nemůže být již. Četla jsem jeho sms zprávy a chtěla jsem se vcítit do jejich kůže, stále si vše kladu za vinu, a přišla jsem na to, že já ho doma již nechválím jak je úžasný a tak, pro mě je to samozřejmost a oni chtějí být stále obdivovaní a tak. Oni se zkrátka zamilují a začnou si kupovat "růžové" trička jako náctiletí kluci a dokazovat si, že na to mají. Nechtějí vidět nás co zachováváme a udržujeme rodiný krb a to že mu vychováváme potomky prostě neberou. Bude to těžké, ale po měsíci nevím teda co udělám večer... snad krizovku mám za sebou, musela jsem spadnout na zem /vyhrožovala sebevraždou jak svojí tak dětí - no prostě hysterka/ ale oni by si toho stejně ani asi nevšimli. Tak snad nyní se já budu moci od toho dna odlepit a vstoupat vzhůru, nedoufám, že se vrátí /no tajně asi ano/ snažím se žít dál ikdyž se na mě začínají lidi tvářit šíleně nebo mě to tak připadá. Nejhorší je když potkám známého a začne se vyptávat na manžela a jak je určo hrdý že má dítko nebo co dělá.... to je mi zase šíleně. Škoda, že nyní jsou prázdniny a tak moje stavy vidí děti co by měli chodit na ZŠ a MŠ. tak asi tohodle mi je fakt nejvíce líto. červenec 21, 2009 20:55 plněné papriky... : mi-ko Šel jsem zrovna vařit/péct plněné papriky. Hledal jsem recept na netu a dostal jsem se až sem. Můžou tu psát i chlapi? Snad jo. Já jen, že mám podobnou zkušenost i z "druhé strany". Už je to sice pár let, ale ještě z toho nejsem úplně venku. Tedy vlastně z onoho vztahu, z našeho "exmanželství" venku jsem, akorát se ještě pořád plácám někde mezi láhví vína na zápraží a žehlícím prknem v obýváku. Děti vidím jednou za čas a taky jsem si to všechno ještě zkomplikoval sám - asi aby moje životní zkušenost byla úplná. Je to prostě "pakárna" a je smutné, že si lidé ten svůj úděl, těch pár let pro život na téhle prapodivné planetě v zapadlém koutě vesmíru, znepříjemňují navzájem neuvědomujíce si, na čem skutečně záleží. Radit se nedá. Chce to čas, snažit se zachovat si důstojnost. Je dobré mít kamarády a přátele - ti opravdoví vždy pomohou. Tak přeji nějaké to štěstí - ať se dostaví co nejdříve (taky na to u sebe sázím :-)). červenec 21, 2009 23:36 deja vu : Sipik Akoby si pisala o mojom ex :-) tiez bol asi po usi zamilovany v case, ked som s nim otehotnela. Skoda ze som to zistila az podstatne neskor. Tiez z sms. Dlho mi to chodilo hlavou, co mu pisala... A prve mesiace Ninkinho zivota som preplakala, ani nie tak lutujuc seba, ako skor malu. Asi ma Daniela v niecom pravdu, malu brusko bolievalo, zle spavala. Neboj, nie si sama. Co tak naostro konfrontovat tu jeho milenku? To je jedna vec co ma mrzi, ze som ja neurobila. Asi by to sice nebolo nic platne, lebo tehotnej zbali chlapa len bezcharakterna potvora, ale lepsie by som sa citila. Stretla som ju tesne pred porodom, robila sestricku v nemocnici o poschodie pod porodnicou mozno som sa mala postavit a jednu jej strelit červenec 22, 2009 00:18 add mi-ko : d@niela neboj, i když je tu plno kudlanek, těm hodným mužským tu ještě žádná hlava ukousnuta nebyla. A těm zlým? Těm vlastně taky ne, protože - no protože my koušeme jen virtuálně :-))). Správně jsi napsal - škoda času, který si vzájemně znepříjemňujeme. Přeju ti, aby toho špatného jsi měl co nejmíň. červenec 22, 2009 01:50 add Bob. : d@niela Tvůj komentář jsem dala jako extra článek. Je mi z toho všeho moc smutno, kdybych uměla čarovat, všem bych vám ty slzy z očí dala pryč, a namalovala vám na pusu úsměv. Jen - toho chlapa bych asi ani jako čarodějka vrátit zpátky nesvedla. Ale ono by to nejspíš nemělo cenu. červenec 22, 2009 01:52 Sipik : kordulinka postavit a jednu jej strelit! no jo, to jsi mala! jenže! já o tomhle přemýšlela moc dlouho, že to kafe, co mi milenka mého muže uvařila jsem jí měla chrstnouti do tváře, ...jenže když jsem tak nějak na ní koukala, najednou mi jí bylo líto, jelikož neměla nic víc, než já, nebyla ani hezčí, ani chytřejší, ani prostě nic a tak jsem v klidu to kafe dopila a odešla! Kéž bych si tenkrát uměla říct, když ho chceš, tak si ho nech! jo, člověk musí dozrát! dneska jsem chytřejší, mám přece Kudlanku! už vím, co by bylo nejlepší! hi hi! červenec 22, 2009 07:38 mi-ko : renuli mi-ko je fajn, že jsi taky napsal sem.Ono existují i hodní chlapy. Člověk musí si ten svůj smutek prožít, projít takovou tu životní etapu, po které kráčí sám.Ta psychika se s tím musí srovnat, a to nejde ze dne na den. Já si partnera po dvou letech smutku, našla na netu na profilu.Zažil to samé co já, a jak píšeš, vaříš, žehlíš, tím vším si ten můj taky prošel, děti má v péči a já si ho nesmírně vážím.Proto, všem hlavu vzhůru a nebojte se i na netu se dá najít protějšek.Ono kde se chcete dneska seznamovat,v dnešní uspěchané době.Přeji Všem zklamaným hodně štěstí. Svět nepatří těm kteří klamou, ale těm zklamaným !!! Je to tak. červenec 22, 2009 09:24 ... : renuli a holky s milenkama ..nesetkávat se !!! Já tu chybu taky udělala sešla se s ní, ona vyjádřila soucit, ale tahala a vábila ho dál.Jsme jim ukradený, oni si jdou tvrdě za svým. Jen se ponížíme, nedělejte to, zachovejte si svojí důstojnost.Já tu chybu bych už nikdy neopakovala. červenec 22, 2009 09:26 konfrontace : Káča aniž bych si přečetla Vaše poslední příspěvky, dnes jsem milenku konfrontovala! Myslím, že bych si zasloužila Oskara. Byla to docela komická situace. Celou noc jsem nespala a mozek mi jel na plný pecky, co jí všechno řeknu, hlavně v klidu a bez zbytečných výčitek.Ráno jsem se načančala a vyrazila za ní i se svým třítýdenním synem. Vešla jsem v klidu do studia, " přišla jsem ti ukázat našeho krásného syna, nechceš si ho pochovat?". v první větě jsem se držela svého scénáře, ale co přišlo potom se nedalo zastavit :-). Během málo minut jsem na ní vyhrkla tolik věcí, že jsem nechápala, kde se to ve mě bere :-). Křičela jsem, pak jsem se rozbrečela, rozklepala a nakonec odešla s klasickým třísknutím dveří. Venku jsem ještě chvilku brečela, ale pak když jsem si v autě přehrála situaci znovu, dostala jsem záchvat smíchu. Vůbec se necítím být ponížená, sice jsem se totálně neovládla, ale ulevila jsem si aspoň na pár hodin :-). Ona jen stála a snažila se mi něco povídat. Ale prakticky neměla šanci. Další změnou je to, že jsem požádala manžela, aby se tak např. na měsíc odstěhoval, abych ho neměla na očích. Ono mu totiž nestačí to, co se děje. On mi volá třeba 5x za den a ptá se mě "jak ti je?", když mu oznámím, že pořád stejně blbě,tak mi na to odpoví "no tak jsem se prostě zamiloval, miluji jí, je to moje osudová láska". Prostě mě ještě ke všemu mučí. Zatím ještě neodešel, ale já si budu stát za svým. A další novinka, včera jsem byla u psychiatra. Asi si myslíte, že to přeháním, ale já jsem totálně paralizovaná a potřebuji se dát dohromady. Doporučil mi antidepresiva, která se běžně podávají při kojení. Nejsem z toho dvakrát nadšená. Ale budu asi klidnější a tím prospěšnější pro děti. Ještě jednou děkuji za Vaše reakce. Pročítám je znovu a znovu. Hezké prázdniny všem červenec 22, 2009 21:02 Kaca : Sipik Antidepresiva, urcite. Pomozu Ti ziskat nadhlad nad vecou. A musis ich brat hlavne kvoli detom, ja som ich nebrala, nemala som silu ani ist k doktorovi a ani cas, lutujem, fakt som bola takmer rok ako zombik. Neurob to iste. A tu konfrontaciu Ti schvalujem :-) Aspon si jej o osladila, ked uz nema chrbtovu kost. Tvoj manzel je pako ktory mysli gulami a nie hlavou. Kastracia by mu mozno pomohla červenec 22, 2009 22:43 taky by y bylo dobrý : alena puntíkovaná spakovat manželovi věci a asložit mu je u ní doma - ať to holka pěkně svýmu manželovi a dětem vysvětluje. Třeba se pak tvýmu manželovi nebude tolik líbit, až bude mít rozbitou hubu. červenec 23, 2009 10:18 Káčo, : Macesska jestli je paní milenka aspoň trošku racionální, tak mu rychle vysvětlí, že zas taková osudovka to není. Co by tím získala? Chlapa s dvěma dětma (a to svýma) už má. Kdyby skutečně začali žít spolu, tak budou akorát řešit antipatie dětí vůči novým partnerům, kteří těm dětem rozbili rodiny, peníze, zvlášť pokud dejme tomu dostane nižší alimenty než Ty (jestli děti tedy zůstanou u matek, jak je zvykem), kontakty s původními partnery kvůli dětem (žárlivost je mrcha i u osudových lásek) - tak bych si tipla, že Ti ho bude chtít fofrem vrátit, jestli ho teda budeš chtít zpátky. Sipiku, mysli gulami a nie hlavou. Kastracia by mu mozno pomohla jako že by přestal myslet úplně a ulevilo by se mu? červenec 23, 2009 16:43 Káčo já jsem sem zprvu ani nechtěla psát, : Inka protože bych se asi neovládla a napsala bych o Tvém muži něco hodně neslušného a to se tu nesmí. Když tohle chlap udělá ženské v těhotenství, tak je to ta nesprostší kruťárna. Ale na druhou stranu si říkám co je to asi za člověka, když se mu narodí dvě zdravé krásné děti a je mu to šumák, myslí jen pinďou ..... a dokáže jim a Tobě zničit rodinu a veškeré iluze. Co by za to jiní lidé dali mít dvě zdravé děti. Víš já říkám, že boží mlýny melou pomalu, ale jistě. Možná budeš jednou ráda, že už ho nemáš doma. Vidím to kolem sebe na pár známých kamrádech (a ani si jich za to nevážím), když je chlap tohle schopný udělat jednou, udělá to i podruhé a potřetí ..... do té doby než zestárne a změní životní náhled lva salńů na dědu co bude potřebovat jednou ošetřovatelku, otázka je zda ta jeho poslední mlaďounká manželka si je plně vědoma toho co se od ní chce a očekává, zda není není lepší najít si nějakého mladšího či stejně starého, kterého nemusí opatrovat, takže všeho dočasu. Smutné je i to, že děti o které se otec nestaral když byly malé, tak nemají později ani zájem se starat o něj. Věnuj se dětem to je moc důležité, to se Ti jednou vrátí zpátky. Vím, že Ti tohle v tuto chvíli moc nepomůže, ale jednou to uvidíš jinak. Nechtěla bych žít vedle takového partnera jako je Tvůj muž, stále bych čekala kdy to udělá znovu a můj život by se stal nešťastným a to nedopustím. červenec 24, 2009 13:16 Hodně síly : Yaninka Milá Kači, jsem na tom téměř jako ty. Jsem v osmém měsíci těhotenství a před měsícem mi manžel oznámil, že se chce rozvést. Je zamilovaný do nové paní, která se také rozvádí. Mám ještě sedmiletého syna a od srpna se od nás stěhuje. Jsem také absolutně na dně. Zůstanu úplně sama se 2 dětma. Přeji tobě, sobě a všem ostatním v podobné situaci hodně síly. červenec 25, 2009 21:36 čili bb : b. je to bolestivá situace a nečekají tě lehké časy, ale jednou to skončí a bude dobře. Je jasné, že není co zachraňovat, tak by ses měla snažit soustředit na praktické věci - výpomoc s malým, by ti třeba mohla pomoci maminka, bydlení, finanční rezervy. Bez radikálních závěrů, jsi teď ve víru hormonů a vyčerpaná, věnuj se malému a mezitm jen se pomalu chystat. Využít jeho pocitu vinu, dokud jej má, dobře, zamiloval se, není co řešit, ale má závazky, tak ať se stará. Docela by mne zajímalo, jak se seběhlo, že jsi, cituji, "ze samé spokojenosti otěhotněla". Bylo to chtěné a plánované u vás obou, nebo spíš z tvé strany? Ať totiž čtu jak chci, tak moc důvodů ke spokojenému otěhotnění nevidím, vztah s problémy od začátku, poradna, manžel žije spíš sám pro sebe než pro rodinu, to se že na chvíli začal věnovat dceři a k tobě se choval fajn, to by měla být běžná samozřejmost, ne důvod k oslavě početím mimina. Nemělo mimčo být tak trochu na upevnění vztahu? červenec 26, 2009 02:43 aha? : Eny Tak opouštění žen Ti grázli ještě vymakali? Už se neopouští jen stárnoucí a okoukané 40-50-ti leté manželky, ale už i těhotné a čerstvě porodivší maminky? Panebože.....kam tohle všechno spěje? To existuje tolik zlodějek manželů a oni si chtějí takhle všichni užívat? Kde se bere ta nezralost lidí? Je to dobou? Rozežraností, lidé nemají z ničeho strach, můžou dělat všechno, co si umanou? Je mi to tak líto. Kde jsou plány, těšení se a radost z dětí? To pro ty (krásně kdesi napsáno)bezmozky nic neznamená? červenec 26, 2009 10:32 Příkladey táhnou milé dámy : alena puntíkovaná nemáme snad dost předních představitelů, kteří se zachovali naprosto stejně a ještě jsou na to hrdí?_ Nepamatuju se, že by nějaká slušná tzemě měla předsedu vlády s nem, tak pročby tosamé nezkusil kdejakej jouda. červenec 26, 2009 13:46 Milá Káčo a kudlanky : mona.ra už jsem se tu párkrát projevila a poprvé s vlastním příběhem ,,Manžel si chce vybrat kterou,, - píšu jen abych Káče potvrdila že bude líp - s ním nebo bez něj - spíš bez něj! Já nenapravitelná optimistka - stále svou situaci nevyřešenou - si dovoluji udílet rady. Ano protože už měsíc je mi líp (tedy přesně 10 měsíců od prozrazení manželovy nevěry a 6 měsíců od jeho odstěhování k milence). Stále jsem věřila a doufala - choval se hezky, sliboval že se vrátí - neříkal no tak jsem se zamiloval - no a co. A já stále čekala že se tedy konečně vrátí. Až jednou - opět v době nějakého dalšího ultimáta, které jsem mu dala a stejně sama porušila - na konci června měl být zpět jinak že podám žádost o rozvod. Nevrátil se a já žádost nepodala. Ale asi 5 dní po vypršení termínu se u nás doma hodně zlobil na svou mámu a na mě - a jen proto že je to sobec a rozmazlenej fracek - kdyby jste ho slyšeli řeknete že jsem ještě mírná. A v tu chvíli se to stalo - cvak - někdo otočil vypínačem a já ho konečně viděla tak jak jsem měla. Říkala jsem si proč já chci takového člověka zpět domů? Co dobrého to mě a dětem přinese? Jak se takhle může chovat k vlastní mámě? Stalo se to ráno před odchodem do práce - přivezl svou mámu aby nám hlídala děti a nějak se to zvrtlo. Asi po dvou hodinách to skončilo a vyrazili jsme do práce, ale já tam jen seděla a nebyla schopná ničeho. Jen jsem stále myslela na to jak se choval a proč jsem chtěla aby se vrátil. Pak ke mě přišel kolega který o mé situaci ví a říká: nevím co se ti dnes stalo ale odhoď to od sebe, zbav se toho. A já začala myslet na to jak to mám udělat. Za pár minut jsem to věděla - půjdu si zaplavat a spláchnu to ze sebe. A hned jsem to šla udělat - dovolila se od šéfa že mi není dobře jestli můžu odejít, zajela domů pro plavky a hup do bazénu - bylo to kolem poledne a tak tam téměř nikdo nebyl - spláchla jsem to - odcházela jsem s naprosto čistou hlavou. Pak jsem ještě šla na 2 hodiny do přírody, sedla si u potoka na kámen a jen poslouchala šumění stromů a vody. A od té doby jsem v pohodě - ne úplně - ale už mě to prostě tak nebere. Nevadí mi když se neozve, dokážu se s ním normálně bavit a nebolí mě to. On ale nechápe co se to se mnou stalo a naopak začíná vyvíjet aktivitu směrem ke mě. Ale nevím možná to prošvihnul - říkala jsem mu že být to před měsícem jsem z toho hotová a udělám pro něj cokoli kdyby se vrátil - nemusel by ani hnout prstem a já bych kmitala a dělala vše co bych mu na očích viděla - ale teď nevím, nejspíš to nechal zajít příliš daleko.... srpen 03, 2009 16:25 Konfrontace : mona.ra Myslela jsem na ni snad tisíckrát. Ale pokaždé ji zavrhla. Co kdyby to s milenkou pohlo a nechala ho? Opravdu bych chtěla aby se vrátil když ho ona nechá? Jako že mu tedy zbydu a když nic tak alespoň já? NE!!! Buď se vrátí protože to chce on a nebo ať si s ní zůstane a klidně ať jsou šťastní - však já budu taky!!!! srpen 03, 2009 16:37 to člověka potěší, když v tom není sám.... : happy.katka Ba ne. Zrovna přemýšlím podobně jako mona.ra. Tedy v té poslední fázi. Já přišla na manželovu nevěru vloni v říjnu. Celý předešlý rok jsem dávala dohromady nový dům, sama, protože drahoušek je tak pracovně velmi zaneprázdněn. Starala se o děti (jako ostatně celý jejich život, je jim 10 a 1 a o domácnost. Mám malou firmu. Prostě takový Ferda Mravenec. A dobře mi tak. Když se to provalilo, byla jsem na sebe děsně pyšná, protože jsem nekřičela, nehysterčila a viditelně se nehroutila, jen jsem řekla, že tedy opravdu netuším jak moc "do hloubky" (jsem si připadala vtipná...) se znají, ale že by to kamarádství mělo skončit. Zesinal a jediné co ho zajímalo bylo JAK jsem na to přišla... Na mou otázku, co s tím BUDEME dělat, odvětil: "sama sis na to přišla, sama se s tím vypořádej, ale jsem snad zatím tady ne???".... Víc se o tom doma nemluvilo. Nepřipustil to. Ale od té doby se chová jako vyložené... omlouvám se....hovádko. Hledá na mě chyby, dělá scénky kvůli sebemenší hlouposti. Najednou jsem si uvědomila, že byl vždycky takový. Že už takového muže nechci. Prostě to skončím. Jistě, stát se to může, zamilovat se člověk může, to neovlivní, ale co ovlivní je jeho chování. A nikdo, NIKDO, se nemění. Tak vám holky držím palce a ..... vy mě taky jo??? srpen 03, 2009 23:47 nebojovala jesem a nelituji : iivča Ahoj Kačko, podobný příběh jsem si prožila i já cca před 8 lety. S tím rozdílem, že jsem měla osmiměsíční batole - jedno! Ale i tak to byl pořádný záběr. Naštěstí (v tomhle případě je to špatný výraz - promiň Dani) jsem měla kamarádku, které se to stalo téměř současně a tak jsme asi rok brečely a mluvily až jsme se z toho vymluvily. Myslím, že líp jsem se s celou tou bolavou záležitostí vyrovnat nemohla. O manžela jsem nebojovala, ve skrytu duše jsem věděla, že to bude tak lepší. Už bych ho stejně nemohla mít ráda tak jako dřív a hlavně veškerá důvěra byla pryč. Nešlo to už vrátit zpátky. Snažila jsem se, aby to syn nepocítil, byla to tedy fuška...Co jsem měla oproti tobě jednodušší - on odešel za tou druhou (nevydrželi spolu ani 2 roky) a já se synem zůstala doma. Nedokázala bych si představit zůstávat s ním nadále pod jednou střechou. Nemohla jsem ho ani vidět... je to smutné. Dnes jsem šťastná, opět vdaná :-), myslím že jsem se poučila a můj současný manžel má opravdu jiné povahové rysy a kvality než ten předešlý. Na co jsem pyšná? Že jsem tenkrát neprosila. přeji ti, aby to všechno dopadlo co nejlépe pro tebe a hlavně, aby to neodnesly tvé děti...:-) Ze srdce ti přeji hodně sil. srpen 06, 2009 17:30

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující