|
 Ahoj Kudlanko, jsem vdaná 22 let a včera jsem se dozvěděla o nevěře svého manžela... Je pravda, že změny v jeho chování jsem už nějakou dobu pozorovala, měla jsem podezření, že se něco děje. Sám od sebe mi ale nic neřekl. Uhodila jsem na něj a on se přiznal. Byl to šok, ale pro mě i určitá úleva, protože nyní tedy vím, na čem jsem.
Naše manželství nebyla vždy procházka růžovým sadem, ale všechny trable jsme vždy společně nějak zvládli. Navrhla jsem mu, že si sednem a nalejem si čistého vína; manžel souhlasil. Cítila jsem, že to i pro něj byla určitá úleva, že o tom mluví, ale zároveň jsem pochopila, že neví kudy kam. Prý mě má stále rád a moc si mě váží a neumí si představit , že by denně neviděl malého, ale s ní - s ní prý poznal něco úplně jiného. Je nám oběma 42 let a máme teprve 8 letého chlapečka, kterého jsem adoptovali a který je na nás oba velice fixovaný. Já jsem nečekaně zachovala klid a řekla mu , že ho stále miluju a dávám mu proto na chvíli čas a prostor, aby si rozmyslel, co vlastně chce. Nevím, jestli jsem udělala správně, ale nechci ho ztratit, i když mě jeho nevěra moc bolí, ale ponižovat se pláčem a scénami taky nebudu. PORAĎ MI, moc prosím. Díky, Irena
ODPOVĚĎ: Milá Ireno, teď jsi v takovém obluzení, snad i proto jsi pravděpodnobně nebyla schopná "ztropit scénu, brečet a hysterčit". Je to srovnatelné s velkým úrazem. Někdo ti nesmírně ublížil... Moje rada: nelituj, že jsi mu řekla, že ho máš stále ráda. Vždyť je to pravda. Ale - teď už to tak moc nezdůrazňuj a doporučuju, abys se chovala spíš odtažitěji. Přecijen, v podstatě tě okradl - vzal lásku, kterou měl dávat tobě a dával ji jiné. Takže není důvod, abys mu teď i nadále dávala najevo, že on je pro tebe stále ten jediný. Bohužel, jeho vztah k tobě se kardinálně změnil - láska už není ta, co předtím, dala by se nejspíš přirovnat k lásce partnerské, myslím v pravém významu toho slova. Jsi pro něj někým, kdo s ním byl dlouhá léta, na koho je nesmírně zvyklý, ke komu má dlouhotrvající vztah. Ale - není to ta láska, jakou bys chtěla. S tou druhou poznal něco, co s tebou ne. A bohužel, i kdyby ti nakrásně slíbil, že se s ní rozejde, pochybuju, že by to dokázal opravdu udělat. Nikoho k lásce nedonutíš... Takže se snaž odejít z boje se štítem a ne na štítě... Tedy se ctí. Udělala jsi správně, že jsi mu dala čas. Scénami se opravdu nic nevyřeší a především bys se mu tak naopak zprotivila. Teď, když jsi se zachovala tak dobře, jak jsi to udělala, se on naopak bude cítit provinilý... Ale - zase jak říkám - nevybudíš v něm ten cit, který dává té druhé. Zvláště proto ne, že v jeho věku, kdy u něj nastupuje "syndrom zavírajících se dveří" či se tomu také říká "ujíždějící autobus", milují muži úplně jinou kvalitou. Dokonce si myslím, že je to podstatně víc vášnivější než romantické... Snad, vzhledem k vašemu synkovi, ke kterému (zas ti musím připomenout to bolestivé: jeho má rád stejně jako dřív, narozdíl od tebe), se jeho cit nezměnil, bys mohla udělat následující: navrhnout mu, - aby k oné druhé co nejdříve! odešel a vlastně se stýkal jen s kloučkem. Aby se k němu v podstatě choval jak po rozvodu;
- abyste se spolu bavili nyní jen o praktických a nutných věcech, abyste vaši komunikaci omezili jen na synka a nejnutnější a nejpotřebnější záležitosti;
- i kdybys byla "na maděru", před ním se ovládej, stejně tak před známými, příbuznými, v práci - prostě nikomu to zbytečně neříkej. Nic tím neovlivníš a ničemu to nepomůže;
- dej mu, po tom odstěhování, určitou lhůtu - dejme tomu půl roku, po které době si zas promluvíte. S tím, že sama uvidíš...
A pak, po té době, až to nejhorší trochu vyprchá, až přestaneš na něj zírat skrz růžové brýle, až ho budeš vidět takového, jaký je (jak ho vidí i ostatní, nezúčastnění a především nezamilovaní), sama poznáš, co dál. Zatím bych nic neřešila. Jestli to není žádný gauner, což si myslím, že není, měl by ti poskytovat dostatečné zázemí pro život tvůj i vašeho chlapce i bez nějakých těch soudních výnosů. Zatím. Mj. stejně tak se může stát, že tvůj manžel přeci jen (pokud mu, jak říkám, nebudeš dělat ani v budoucnu scény) vystřízliví, a uvědomí si, že "potmě je každá černá" a že to třebas sice bylo hezké, ale zas, v porovnání na váš společný minulý život... No, může to pak tak být, také se to stává. Ale prosím tě, nespoléhej se na to. Spíš počítej s tou horší eventualitou, pak budeš jen příznivě překvapena. Opačně je to vždy horší... Jo, a budu rozhodně ráda, když se průběžně ozveš a řekneš, co a jak je nového. Využij té krásné anonymity, kdy se můžeš "beztrestně " svěřit, nechat si poradit kamarádkami, které tu jsou a které rozhodně radí jen to, co samy považují za nejlepší. Které nemají sebemenší důvod ti nějak uškodit, ale naopak jen a jen pomoct. Přeju ti, abys tuhle nepříjemnou etapu zvládla. A - i kdyby nakrásně tvůj manžel odešel za hlasem svého bouřlivého srdce a ty jsi zůstala s kloučkem sama, tak si uvědom, že jsi v podstatě ještě velmi mladá, že co ty víš, třebas i na tebe někde čeká nová, kouzelná a naplňující láska. Teď na to zatím ještě ani nemáš pomyšlení, ale věř mi, člověk je uzpůsoben tak, aby to ošklivé co nejrychleji zapomínal. Tímpádem může všechny ty nepříjemnosti zvládnout... a především: začít znovu. d@niela
|
.
..no to je přesně ono 
) 
