Vždycky jsem se vtipy o tchyních bavila.
Legrace ale skončila, když jsem se ocitla s tou mojí pod jednou střechou. Chová
se, jako bych jí ukradla největší lásku jejího života. Před deseti lety jsme
udělali takovou velkou stěhovací akci. S manželem a třemi dětmi jsme se z
malého městského bytu přestěhovali do domu jeho rodičů. Ti si v důchodu rádi
sbalili kufry a přestěhovali se za klidem na chalupu do Krkonoš. Všichni byli
spokojení, dobré rodinné vztahy přetrvaly, vzájemně jsme se navštěvovali. Vloni
se ale všechno změnilo.
Můj
milovaný tchán v loňském roce zemřel a tchyňka Helena sama život na chalupě
nezvládala, navíc jí bylo smutno. Nedalo se to vyřešit jinak, prostě se
nastěhovala zpátky do domu. K nám. Nikdy jsme si nebyly nijak zvlášť blízké,
ale nedělaly jsme si žádné naschvály, prostě jsme se navzájem respektovaly. S
tchánem jsem si rozuměla víc, byla s ním legrace, Helena byla vždycky trochu
škrobená. Ale k mému manželovi Pavlovi si představovala někoho víc na úrovni,
než jsem byla v jejích očích já, pokladní v obchodě.
Vídat
se občas v rámci návštěvy, nebo žít pod jednou střechou, to je obrovský rozdíl.
A také zkouška tolerance, asertivity, vstřícnosti a úrovně. Jeden příklad za
všechny: výchova. My naše tři frajírky zvládáme úplně v pohodě, nepotřebujeme
ničí pomoc, ale Helena to od nastěhování k nám vidí pochopitelně jinak. Do
všeho se nám plete, navíc mě před dětmi shazuje, a naprosto tak podrývá mou
autoritu. Vůbec se mi nelíbí, že s dětmi vytváří takové podivné spojenectví a
obrací je proti mně.
Pavel
se snaží svou matku krotit, alespoň co se dětí týče. Taky se mu nelíbí, že se
tchyně snaží přebírat naši roli rodičů. Dokáže se jí i vzepřít, například když
si Helena postaví hlavu v souvislosti s rekonstrukcí domu. Ale naprostý vrchol
pro mě je to, jak se nám plete do manželství. A to už Pavel tak jasně nevidí.
On je vypiplaný jedináček, a když jsme spolu začínali, hodně jsem bojovala s
tím, jaký je mamánek. Během našich společných – samostatných – let se to ale
zlepšilo. A teď je to tu znova! Ona ho obskakuje, vyvařuje mu, a kdykoli se
hádáme, hned přiběhne svého synáčka bránit.
Korunu
tomu všemu nasadila minulou neděli. Neměla jsem moc času, a tak jsem připravila
jen špagety à la co dům dal. Helena má celé spodní patro pro sebe, má tam
vlastní obývák i kuchyňku, a většinou si vaří sama. Ve dvanáct hodin tentokrát
ale vítězoslavně vyšla po schodech s navařenou svíčkovou a začala servírovat.
Já jsem stála v kuchyni, v ruce hrnec se špagetami. Helena prohlásila, že jí
byla taková hanba, když zjistila, že jsem na nedělní oběd hodlala připravovat
špagety, že to raději vzala do vlastních rukou. To, že mě považuje za naprosto
neschopnou, ani říkat nemusela, z každého jejího slova to bylo dost jasné.
Nevím,
co mám dělat. Připadám si jako ta nejhorší na světě. Bez zastání. Tchyně si
všechny okolo uplácí jídlem a drobnými dárečky a já pak vypadám jako naprosto
neschopná manželka i matka. Pavel s ní už sice mluvil o tom, že se nám nemá
plést do výchovy, což mu samozřejmě odkývala. Vždyť ona by se nám přece nikdy
nechtěla plést do rodičovství, to jsme špatně pochopili, a já jsem na ni prostě
vysazená a bla bla bla… p.s. Nepište mi, prosím, že mám mamánka. Pavel je fajn a jako rodina fungujeme.
O D P O
V Ě Ď :
Milá
smutná Emmi,
Jéje, kdybych tu odpověď, co
ti teď napíšu, věděla a uměla použít já, když mi bylo asi jako tobě… OK, já to
tehdy vorala jako všechny, kdo nemají ty patřičné zkušenosti, které získáš, až
když si pořádně natlučeš nos. Takže: nedělej to, co je nejspíš běžné – nebuď
smutná. Hele, děti ji mají rády, což je fakt super, o svého synáčka se stará s láskou
největší a ty se staň takovou hodnou milou „mrchou“, co ji bude báječně
zneužívat a využívat… Hele, dělám si legraci. Ale asi už chápeš, co tím myslím.
Helena je smutná, protože
nemá o koho se starat. A tak ti ty „tvoje“ tak trochu krade. Tak super, udělej kafe,
zajdi za ní, nebo jí rovnou řekni, jestli na to kafe k ní můžeš přijít, a
pak jí říkej, jak je to nádherný a báječný, že ti tak moc pomáhá… Že ta
svíčková byla bezva, jen ty ses cejtila mizerně, že jsi stihla jen ty špagáty,
a ona to vlastně zachránila… A že by bylo úplně super, kdybyste s Pavlem –
teď si budu děsně vymýšlet – třebas mohli jít na pořádnej flám a měli jistotu,
že jak večer, tak druhej den ráno i oběd za vás dva zvládne babička a vy si
nááááádherně odpočinete…
Chápeš? Hele, zaškrtit ji
nemůžeš, do LDenky strčit taky ne, a abyste se v jednom baráku obě hádaly
a ty sis ničila manželství a rodinu? Tak si to promysli, až to budeš mít do
puntíku promyšlený, tak přijď za Pavlem, a řekni mu, že bys moc moc potřebovala
radu… Jednoduše – musíš to zařídit tak, aby vlastně tenhle plán vyšel „jako od
něj“, aby byl přesvědčenej, že to všechno byl vlastně jeho nápad…
Co tím získáš? Z tchýně
se může stát docela fajn ženská, která bude mít „svou práci“, manžel bude
blaženej, jak je úžasnej, a jak je fajn, že má mámu pod dohledem – no, a ty, ty
si budeš moct občas odfrknout, jít za kamarádkama, nebo s nima…
Co tomu říkáš? Napiš,
rozhodně se ozvi, jak pokračuješ.
KUDLANKA
|