Při psaní dnešního článku jsem si dost živě vybavila příhodu, kterou mi kdysi dopřál můj drahý muž. To bylo tehdy, když jsme si spolu odskočili oslavit nějaké hodně kulaté výročí svatby do Paříže. Než se mi podařilo na víkend zabezpečit děti, domácnost i zvířata, přilítla jsem na letiště dost hladová a dost na poslední chvíli.

Shodou okolností zrovna tou dobou začaly aerolinky rázně šetřit na palubním občerstvení, takže se během letu nekonalo žádné ohřívané jídlo, na které jsem spoléhala. Spousta lidí nad ním ohrnuje nos, ale já bych tehdy zbodla cokoli. Po výstupu z letadla muž zkušeně rozhodl, že když už jsme přistáli v gastronomickém ráji, nebudeme si zaplácávat žaludky podřadným jídlem na letišti, ale najíme se až ve městě.

O pár hodin později, které jsme strávili v kolonách pátečního pařížského podvečera, jsme odhodili kufry v hotelu a konečně se vydali najít restauraci s jídlem. Tady jsem měla trochu navrch já. Zatímco on se orientuje ve městech podle významných objektů, náměstí, ulic a pamětihodností, já je poznávám podle podniků, kde se chceme najíst nebo kde jsme už někdy jedli (a to i v případě, že dotyčné podniky už dávno neexistují). Nejraději objevujeme malé zastrčené restaurace, kde to s jídlem myslí vážně a kam chodí hlavně místní. Jelikož se o nich obvykle nepíše v žádných průvodcích, je třeba obout pohodlné boty a jít se systematicky toulat místy, kde by se nějaký takový zázrak mohl vyskytnout.

Tudíž říct, že jsme šli do restaurace na jídlo, ve skutečnosti znamená, že existovala reálná šance, že ještě ten den někde usedneme ke stolu. Skutečně jsme o mnoho desítek minut později usedli a hned od první minuty jsme byli nadšeni. Vmáčkli jsme se k maličkému stolku v přeplněném bistru s bílými ubrusy a dekadentní zrcadlovou výzdobou a s nadšením se zkusili začíst do jednostránkového jídelního lístku vyrobeného na psacím stroji. Jelikož francouzsky neumím, spoléhala jsem na svého muže, že nějak odtuší, co se skrývá pod všemi těmi položkami na menu. Po chvíli nám oběma bylo jasné, že výběr jídla bude věcí náhody. Zabodli jsme tedy dvakrát prst do lístku, dali si bublinkový přípitek na posilněnou a nadšeně očekávali věci budoucí. To lepší jídlo vyhrál on. Dostal plněnou vepřovou nožičku. Já jsem si musela vystačit s vařeným telecím mozečkem a hromadou zeleniny.

Asi uznáte, že stylověji a slavnostněji se snad ani vnitřnosti na talíři nedají zažít. Přesto trvám na tom, že na vnitřnosti je lepší jít pozvolna a postupně než rychle a šokem. Proto tuto kapitolu otevírám jen maličko, a to novým článkem na téma:  Kuřecí játra  Jsou snadná, rychlá a levná a není potřeba kvůli nim hladovět celý den, aby je člověk vzal na milost.