O kudlance se ví, že svého partnera po kopulaci sežere. Když o tom tak uvažuji, myslím, že – v jistých případech – by toto řešení nebylo nezajímavé...
Kontakty
| Napište nám |
| Poradna Kudlanky |
| Právní poradna |
Hubnutí s Kudlankou
Související články
Význam jmen
Soutěže
Setkání
Přihlášení
Anketa
| ZELŇÁKY, ZELNÍKY A ZELENÉ PLACKY |
|
|
|
| Středa, 13 září 2017 | |||||||
Strana 3 z 3
Zajímavosti o zelí
Snad mi ještě dovolíte, když stran mého oblíbeného zelí nakonec přinesu i pár kuchařsko-zemědělských faktů, aby vám lépe a s větší chutí šmakovalo. Věděli jste například, že zelí bylo po dlouhou dobu vůbec nejdůležitější a nejvíce pěstovanou zeleninou co do osevní plochy (když nepočítám řepu a brambory, ježto přece jen jsou ze zemědělského hlediska okopaninami)?
Zelí na polích
Se zeleninou to však jde v dnešní době na českých i moravských polích poněkud z kopce. Téměř celé minulé století, až do roku 2000, se pěstovala na čtyřnásobné ploše, co nyní. A stejně tak z kopce to jde i se zelím. Abych dokreslila, jak důležité zelí bylo: v roce 1918 zabíralo dvě třetiny z přibližně 30 tisíc hektarů, které byly určeny zelenině. Po druhé světové válce klesl zájem o zelí s tím, jak se ruku v ruce se sociálním vývojem měnily stravovací zvyklosti, takže mu zůstala plocha kolem necelých 5 tisíc hektarů. Ale i to by dnes bylo v porovnání s pouhým jedním tisícem hektarů v roce 2009 hodně! Prvenství zelí na poli dávno převzala cibule. Otázka je, co mu sebralo prvenství na talíři.
Zelí na zimu
Stalo se to, že na rozdíl od předků už zelí v naší stravě v podstatě nepotřebujeme. Zimu totiž přežijeme i bez něj díky konzervárenskému průmyslu, dovozu, velkokapacitním skladům a dozrávárnám ovoce. Když tohle všechno dřív nebylo, když nešla zelenina zachladit, sterilovat ani obohatit chemickými vymoženostmi a konzervačními přísadami, dala se uchovat především dvěma způsoby: usušením, anebo mléčným zakvašením. Tam, kde je málo tepla a sluníčka, pak hlavně tím druhým jmenovaným způsobem. Zelí se k tomu zdá ideální potravinou: je levné, dostupné a daří se mu i v drsnějších podmínkách, včetně chudých horských a podhorských oblastí.
Zelí v lidové stravě
V selské kuchyni se o zelí dají dohledat zmínky ze všech regionů naší vlasti, nejpoutavější jsou přitom z drsného Valašska, kde na něm společně s bramborami a mléčnými produkty skutečně záviselo přežití.
Zajímavé je i to, že ještě předtím, než se k nám dostala káva a její náhražky, podávaly se ke snídani polévky. Jedna z těch častějších byla polévka z kysaného zelí nebo ze zelnice, vody z kysaného zelí. V období půstu se místo ní leckde jedlo jen syrové kysané zelí. Dál následovalo zelí k obědu a třeba i k večeři, protože z několika málo dostupných surovin se musela sestavit plnohodnotná strava na celý den, týden, měsíc i rok, se všemi jeho svátečními a postními výkyvy.
Zelí v měšťanské kuchyni
Nakolik bylo zelí pro chudou lidovou stravu důležité, o to víc opomíjené až opovrhované bylo v bohatých domácnostech. Panské a měšťanské kuchyně o kyselém zelí taktně mlčí. Skoro jako by neexistovalo. Pražské kuchařky nanejvýš připustí bílé sladké zelí, tedy čerstvé, nakrájené, spařené a dušené, zahuštěné jíškou, dochucené octem. Červené zelí se považovalo za podřadnější. A kyselé? Ve zmiňovaných knížkách sice občas najdete zmínku o nakládání zelí, takže se tak bezesporu činilo, ale žádný recept z něj už nevychází. Dokonce i Květoslava Jírová ve své pražské předválečné Rodinné kuchařce, kterou věnovala městským domácnostem chudších tříd a obhajovala se přitom zájmem o úspornost, vůbec kyselé zelí nezmiňuje. Zato si nadmíru libuje v polévkových kostkách a bujonech.
Tak nevím, nepřipomíná vám to něco? A nechtěli byste s tím něco udělat?
|
|||||||
| < Předch. | Další > |
|---|
