Jenom jsem si nesměla splést sádelňák, bylo tam sádlo čisté, pak sádlo s rozemletými škvarky, to jsem si směla vzít, a další kameňáky byly s jitrnicemi, nebo masem zalitým sádlem. Kdybych hrábla do masa, tak to by byl mazec...

Masopustní průvod byl ve vesnici jen jednou ročně, ale zabijačky se dělaly ve většině stavení, prasata se porážela postupně, jak bylo předem domluveno s řezníkem a sousedé se navzájem obdarovávali svými výdobytky, které by jinak, v době bez mrazáků, podlehly rychlé zkáze. Můj děda měl v hlavě seznam, co je pro koho určeno a takhle to měli, podobně jako můj děda, roztříděno třeba i u Nepilů. Tohle je z jeho knihy „Střevíce z lýčí“:

První okruh – sousedé v epicentru zabijačky - ti dostali jitrnicovou polévku, jitrnice a ovar

Druhý okruh - přátelé - obdrželi jelítko a kousek sulcu

Třetí okruh - vesnické služby, jako listonoš, švec, krejčí, kominík, kovář... - ohodnoceni dle ročních zásluh bylo jitrnicí, jelítkem, prejtem, či sulcem

Čtvrtá skupina - doktor, farář, učitel - polévka, jitrnice a maso

Pátá skupina - přímí příbuzní - od všeho něco plus maso

A poslední, šestá skupina, to byl nejužší rodinný klan, včetně řezníka, který mohl sníst cokoliv, včetně budoucí tlačeny a vyuděného masa.

Výslužku rozdávat po sousedech bylo povinností nás dětí. Ve vzpomínkách mám, že byl vždycky sníh, i když možná nebyl, ale já si to tak pamatuji. Děda měl statek stranou, výslužka nám byla naložena na rohačky a my jí vezly do vsi. Cesta byla kolem hřbitova a kostela, a já mazánek, jsem ze všech sestřenic a bratranců byla nejmladší. Druhá nejmladší byla moje ségra a i ta měla o čtyři roky více, než já. Oblíbenou zábavou mých bratranců bylo mne strašit. Hezky dlouho mne ve snu pak pronásledoval oběšený kovář s vypadnutým fialovým jazykem, který vylezl z rakve ve hřbitovní kryptě. Přítrž tomu udělal až děda, když jsem s řevem prchala kolem hřbitovní zdi a saněmi s výslužkou jsem vymetla hnojůvku.