Mám rád čínskou kuchyni, zcela dobrovolně se k tomu přiznávám. Pamatuji doby, kdy jsme sháněli ingredience kde se dalo a platili za ne takřka jakékoli peníze. Sehnat sojovou omáčku v dobách, kdy se nahrazovala směsi maggi a worcesthire (Brrr), to už člověk musel mít opravdu čínskou kuchyni rád. Večeře v čínské restauraci ve Vodičkové stala v roce 1978, to jsem tam byl naposled, nejméně 50 korun na osobu, ach, kdeže ty loňské sněhy jsou.

     Ta cena byl důvod, proč jsem se pídil po receptech a tenkrát jsem si také ručně opsal vzácnost nejvzácnější, knížku „Počítání nudliček v jarní polévce".

     Byla to tenkrát jediná čínská kuchařka vydaná v Čechách, která se snažila a poměrně s úspěchem i popsala nejen několik z tisíců receptů, ale navíc přiblížila kulturu čínské kuchyně.

     Obávám se, že se na mne sesype přímo lavina kritiky, nedivil bych se. Rozhodně nechci tvrdit, že je Čínská kuchyně takhle snadná a jednoduchá, to rozhodně není. Ale, proč si nezpestřit jídelníček o několik jídel z oblasti Čínské kuchyně, které lze takhle snadno a rychle připravit. Inu, proč ne, když to jde?

     Protože pro správnou přípravu národního jídla, aspoň jak tvrdí opravdoví odborníci, je potřeba znát něco o místě kde kuchyně vznikla, důvody proč je něco uděláno právě takhle a ne jinakhle. Počítání nudliček byla právě taková učebnice.

     Tam jsem se i dozvěděl, proč je čínské jídlo nakrájeno na malé kousky. Oni měli vždycky málo dřeva a bylo tedy potřeba šetřit, uvařit jídlo co nejrychleji. Kdepak dusit něco pár hodin. I zrodilo se, jak tomu tady v Americe říkáme, Stir and fry, česky snad míchej a smaž. Vaří ve voku, který svým tvarem "pochytá" nejvíc tepla z ohně. Bohužel, na plynu to moc nefunguje, na elektrice vůbec ne, a tak po všech pokusech jsem se kajícně vrátil k pořádné pánvi.

     A proč Číňané jedí nejdřív hlavní jídlo a pak polévku? To aby nic nepřišlo nazmar, polévkou vypláchnou, a snědí tak vše, co zbylo v jídelní misce, rýže, kousíčky masa hůlkami neposbíratelné. Slavil jsem tehdy úspěchy mezi známými, protože jsem je zval na pravou „Čínu“.  Po letech, až tady v Americe, jsem narazil na zcela jinou kuchařku, samozřejmě v angličtině, která mi "Počítání nudliček" osvětlila z úplně jiné strany, zato ale způsobem nejjednodušším a nejsrozumitelnějším.

     Kdysi jsem se vyskytl v době snídaně v San Francisku před maličkou restaurací, zrovna otvírali. VIezl jsem tam a s čínským majitelem, kuchařem a číšníkem v jedné osobě jsem se dal do řeci. Ptal jsem se, cože jedí Číňani k snídani. Nejdřív mi vnucoval tradiční americkou snídani, vejce, šunku a hashbrown. Ale pak přiznal, že on má nejradši k snídani polévku a hned mi ji taky uvařil. Tvrdil, jak je to snadné a bude to hned.