Mám ji! Koho? Co? No přece tu úžasnou zázračnou vymoženost nazvanou domácí pekárna. Takovou tu, co vám sama po nasypání pár sypkých a tekutých poživatin umíchá těsto, nakyne, upeče a ještě na vás zavolá, že je hotovo, napečeno a že si můžete svůj výtvor laskavě vytáhnout a už jen a jen jíst.

     První chutě mi s ní udělala tady na Kudlance Daniela Velekudlanka, když si ji pořídila ona. Druhou, ještě větší a přímo voňavější chuť mi udělala kupodivu taky Daniela, ale ne kudlankovitá, ale kolegyně z práce. Dostala ji od tatínka a hned ji řádně vyzkoušela. Zkoušela ji tak vehementně a vytrvale, až nám začala do práce nosit vzorky. Jednou to byl slunečnicový chléb, podruhé podmáslový, potom zas kmínový, jogurtový a kdoví jaký ještě.

     Vždy to byly chlebíčky čerstvé, vonící a většinou velmi chutné.

     Nejvíc mě dojala skutečnost, jak mi popisovala, že si večer nachystá do té zázračné krabice ingredience, nastaví budík a ráno když vstane, počká, až pekárna zapípá a má svůj čerstvý chleba k snídani. Každé ráno, když jsem valila do sámošky pro pečivo, jsem si tuto skutečnost vybavila a záviděla jí to.

     Tak dlouho jsem o ní básnila, až jsem ji konečně dostala k narozeninám. Krabice veliká, převeliká skrývala pekárničku Eta Harmony. Druhý den poté jsem vyrazila s dcerou na nákupní maratón a vykoupila jsem všechny možné i nemožné druhy mouky, pšeničnou, žitnou, celozrnnou, bílou, koupila jsem si i pár hotových směsí, spoustu zrníček a semínek, sušené droždí s modrým ptákem a nemohla jsem se dočkat, až si upeču svůj první domácí chleba.

     No, jako se vším se člověk musí nejdřív naučit pracovat, než příslušný vehement donutí spolupracovat ke spokojenosti obou stran.  První chlebík z připravené směsi neměl chybu, byl na něm přímo návod na pečení v mé pekárně, takže jsem neměla co zkazit. Kmínový chlebíček byl dobrý, čerstvý a na druhý den byl stále jako čerstvě upečený. Určitě by takový byl i třetí, a možná i čtvrtý den, ale to už dávno nebyl. Dalším pokusem byl zrníčkový chleba - taky z připravené směsi.  To už jsem přesně věděla, kde se pekárna zapíná, kde se volí programy, barva kůrky i velikost bochníku. Tenhle chlebík taky neměl chybu a snědli jsme ho málem ještě teplý, jen tak s máslem a solí.

     Třetí pokus mě málem odradil navždy. Dcera chtěla upéct bílý italský chleba, já si představila takovou tu velkou bílou veku s bublinami, jakou jsem znala z dovolené na jihu u moře, a souhlasila. Recept byl jasný, jednoduchý, ovšem výsledek byla odporná a velikánská nakynutá houba, která se drala z mé pekárničky pomalu ven. Chutí připomínal křížence vánočky a toustového chleba, kůrku jsem omylem dala tmavou a tak ten náš kříženec byl ještě zvenku pomalu nedobytný a vevnitř zase příliš drobivý. Jako každá správná kuchařka jsem nejdřív obvinila dceru z naprosté pitomosti vybrat tenhle chleba, pak jsem se jí pokorně omluvila a varovala, že podruhé už to zkoušet nebudu - to když navrhla, že příště uděláme jen těsto a upečeme si ho samy v troubě. Týden jsem pak na pekárnu ani nesáhla a natruc jsem z ní ani neutřela prach, jak tam stála opuštěná a netknutá...