Právě svádím urputný vnitřní boj: mám úplně přestat létat letadlem, jak to dokáží dodržovat mí radikálnější ekologičtí přátelé? Jsem na tom jako onen kuřák z anekdoty, který zanechává kouření třicetkrát denně... Popravdě zase tak moc často nelétám, ale naposledy jsem byla letos v lednu na Zanzibaru, a kdybych neměla ekologické zábrany (uhlíková stopa a klima), pomalu bych si na příští zimu začínala plánovat další dovolenou u nějakého tropického moře.
Tyhle dovolené, které jsem začala podnikat až na stará
kolena (Kuba, jižní Indie a do třetice ten Zanzibar), mi dávají strašně moc,
jednak se člověk na vlastní kůži setkává s jinými kulturami, což se nedá
nahradit žádným zprostředkováním typu videa nebo knížky, a jednak je plavání a
šnorchlování v teplém moři snad úplně to nejlepší, co vůbec můžu zažít. Takže
představa, že už bych si to nikdy v životě nedopřála, je pro mě mimořádně
bolestná. Kdyby měli všichni stejnou ekologickou stopu jako
já...
Když se snažím nějak obhájit svoji současnou
ekologickou stopu a svůj způsob života, argumentuju tím, že mám jistě poloviční
až třetinovou stopu proti tomu, kdybych si se stavem planety nedělala žádnou
hlavu a o ekologických problémech bych neměla tušení. V takovém případě bych
neinvestovala devadesát procent svých sil do dobrovolné práce v ekologické
neziskovce, ale asi bych místo toho vydělávala a zase utrácela peníze, a to
především za cestování, a pak za hezké věci do domu, na sebe a podobně.
Rozhodně bych si také řekněme každých pět let koupila nové auto - zatímco
takhle jsem si žádné auto v životě nekoupila a tím, co jsem podědila, jezdím co
nejmíň.
Zkusím extrapolovat své chování na celou společnost a
představit si, jak by svět vypadal, kdyby všichni dělali to co já:
- Automobilový průmysl by z 90 % zkrachoval - v naší
rodině sedm lidí sdílí jedno malé auto staré 23 let. Dálniční sítě by byly
vysoce předimenzované.
- Řezníci by z 90 % zkrachovali - masa zkonzumujeme
minimum, kupujeme ho hlavně kočkám, takže ti řezníci, kteří by zbyli, by
produkovali především potravu pro domácí mazlíčky.
- Developeři stavící byty by z 80 % zkrachovali - v
našem rodinném domku starém 90 let bydlí 7 lidí, můj starší syn Honzík ale
bydlí v novém bytě. Podobná situace by byla se supermarkety a nákupními centry
– sice tam chodíme, ale jen málokdy.
- Vládly by takové politické strany, které by uvalily
ekologické daně na všechny činnosti a produkty, které dnes beztrestně vytvářejí
externality, to znamená výdaje, které musí zaplatit někdo jiný - například
zdravotní péči, likvidaci nadbytečných obalů, zadržování vody v krajině zničené
průmyslovým zemědělstvím, přírodní pohromy vzniklé v důsledku klimatických
změn... Mimo jiné bych silně zdanila právě leteckou dopravu.
- Svět by byl silně překočkovaný, protože všichni lidé
by se ujímali bezprizorních koček - ale možná by naopak kočky začaly být
vzácnější, protože by všichni zajišťovali jejich kastraci. V každém případě by
se všechny kočky měly dobře. (Poznámka – kočka zrovna moc ekologické zvíře
není, jde o moji osobní libůstku, nikoli o projev lásky k přírodě jako takové.)
- Zkrachovaly by všechny televizní stanice (vůbec
televizi nesledujeme) a celé odvětví ekonomiky související se sportováním –
dnešní slavní skvěle placení sportovci by se museli stát amatéry jako za
starých časů.
- Naopak by kvetl byznys se zahrádkářskými potřebami,
prodej biopotravin a odběr zeleniny přímo od pěstitelů (komunitou podporované
zemědělství – KPZ).
...ale stačí to?
Jenomže sama sebe takhle „opít rohlíkem“ nedokážu.
Dobře vím, že toho můžu dělat mnohem víc a že moje ekologická stopa je pořád
ještě příliš vysoká, protože čerpám dvakrát až třikrát víc planetárních zdrojů,
než je ona sedmimiliardtina, na kterou mám nárok. Ve svém okolí mám příklady
lidí, kteří toho na svém životním stylu opravdu už moc vylepšit nemůžou,
například vegani žijící v dobře izolované maringotce vytápěné pár kousky dřeva,
zcela bezodpadově, samozásobitelsky a lokálně... zatímco já mám sakramentské
rezervy. Jenomže to se už dostávám k hranici, kde mi další omezování začíná
připadat nepohodlné, stresující a prostě příliš náročné.
Během posledního roku, od léta 2018, pozoruju ohromný
posun v povědomí společnosti o klimatických změnách a o jejich nebezpečnosti.
Právě před rokem jsem si zapsala do deníku témata dvou
zpráv na titulní stránce novin - cituji:
„V pondělí 14. května, když už krajinu (a zahrádky)
sužovalo déletrvající sucho, půda se měnila v prach a kytky vadly, byly dvě
hlavní zprávy následující: zaprvé panuje hrozivé sucho, studny vysychají,
stromy usychají, vegetace vadne, a tento trend trvá už několik let – důsledek
globálních výkyvů klimatu... a zadruhé, zaměstnanci mladoboleslavské škodovky
dostali rekordní mzdu kolem sta tisíc a utrácejí jak diví...
Takže lidé čile kupují auta, konzumují a mají pocit
prosperity, zatímco se jim pod nohama ztrácí to nejdůležitější, bez čeho
neexistuje život... voda. Nevěnují tomu pozornost – taková je zřejmě naše
lidská přirozenost – dokud jim doma něco poteče z kohoutku.
Ta kombinace zpráv na mě působí jako začátek nějaké
katastrofické dystopie – neukazuje to, v jak divné a vykloubené době žijeme?
Nebo spíš – jak lidi obecně, nikdy v dějinách, neuměli předcházet svým
problémům a nechávali je vystupňovat pozitivní zpětnou vazbou – zesilujícími se
a nabalujícími se mechanismy – do úplné katastrofy?“ Tehdy jsem si připadala se svými temnými tuchami jako
ten vonnegutovský kanárek v dole, ale po roce vidím, že těch kanárků už jsou
celá hejna, ozývají se synergicky a hodně nahlas a pocity znepokojení až paniky
a naléhavého nutkání s tím něco dělat se exponenciálně šíří – nejvýraznějším
projevem je hnutí středoškoláků Fridays for Future.
Závazek: budu pokutovat sama sebe. Jak?
Můj argument pro cestování do tropů je, že do zemí
globálního jihu by turisté určitě neměli přestat jezdit, protože pomáhají
ochraně tamní přírody a přinášejí místním lidem výdělky. Viděla jsem to na
Zanzibaru – mají tam kvetoucí podniky založené na turistech, například výlety
na místní farmy za kořením, do rezervace ve zbylém kusu pralesa s endemickými
opičkami, prodej místních ručně potiskovaných tkanin a tašek, nebo obrovskou
voliéru s tropickými motýly, do které turisté rádi zaplatí vstupné – celá
vesnice se živí chovem housenek a dodáváním kukel do voliéry. Kdyby neměli
tuhle obživu, měnili by místní les na dřevěné uhlí. Tyhle zdroje výdělku
obvykle vymysleli lidé přijíždějící z bohatší části světa – protože věděli, co
turisté chtějí.
Platí obecněji, že bez turistů by místním lidem nezbývalo, než
se uchýlit k čerpání zbylých přírodních zdrojů, které v místě mají – kácet a
vypalovat pralesy, hubit zbylá zvířata, zakládat plantáže... protože by prostě
neměli na výběr. To, co vydělávám v Čechách jako maličké peníze, pro ně znamená
hodně, když to u nich utratím, a já za to získám přesně to, co je pro mě v
životě důležité – poznávání nových kultur a tropické přírody. (Zase vím, že
tohle neplatí všude a že některé soběstačné ráje, jako třeba Ladak, údajně
turistika zničila... ale věřím, že realisticky vzato bohužel situace takhle
často vypadá. Typickými zeměmi, kde je přírodní bohatství závislé na turistice,
jsou třeba Keňa nebo Malajsie.)
Dobrá, ale přesto: jak srovnat se svým svědomím ty
letenky?
Už předloni jsem se rozhodla nenechávat na leteckých
společnostech kompenzace uhlíkové stopy – takzvané offsety – a pokutovat se
raději sama. Znamenalo to, že jsem už ze tří letenek věnovala vždy deset procent
na nějaký ekologický účel, v posledním případě to bylo dokonce dvacet procent,
protože mě svědomí hryzalo stále silněji a protože se mi naskytla báječná
příležitost – přispět na autobusovou výpravu francouzských permakulturistů do
Senegalu.
Letos jsem se rozhodla a slavnostně se zavazuju, že se
odteď budu pokutovat ve výši 100 % ceny letenky – to znamená, že pokud si zase
koupím letenku někam do tropů za 15 000 Kč, pošlu dalších 15 000 Kč nějaké
ekologické iniciativě. Cestování se mi tím prodraží přesně tak, jaká by situace
podle mého názoru měla být všeobecně, neboli tím budu suplovat to, co by měl
dělat stát.
Nechcete to zkusit taky?
EVA HAUSEROVÁ
|