 Všeobecně si moje okolí myslí, že jsem ženská tvrdá a protože jsem schopná zatlouct hřebík do zdi, aniž bych musela následně volat odborníka na postavení nové, že snad ani neexistuje problém, který bych nezvládla. Tedy o tom je přesvědčena hlavně ženská část osazenstva naší malé vesničky. (Následující překrásné povídání je od Heleny - CESKYMO. Je to už devět let, co to psala... Kde je jí asi, holce, konec? V které zemi USA?) Názory té druhé poloviny jsem ještě neměla odvahu zjišťovat, protože jim vlastně fušuju do řemesla, a jak znám pány tvorstva, nebude jejich mínění asi moc lichotivé. Ovšem nikdo není dokonalý, a tak i já jsem zřejmě někde pochybila ve své vládě železnou pěstí - všemu a všem kolem sebe.  Začalo to celkem nenápadně - moje pitbulka začla stárnout. A jak ubíhaly měsíce a posléze i roky, dělala si čím dál víc, co chtěla, a kdy a jak chtěla. Povely jako „k noze“ nebo „zůstaň“ zmizely v propadlišti času a pokud jsem je někdy vylovila, pitbulka se zatvářila nahluchle (což pochytila od páníčka), a odbloumala někam z doslechu a pokud možno i z dohledu.
Mezitím přibyly dvě kočky a malý jezevčík, kteří mi poskytli nové pole působnosti pro moje výchovné snažení. První kočka, holka, byla už na první pohled rozmazlená princezna - a na druhý pohled mě v tom jenom utvrdila. Ale s ní jsem ten mocenský souboj tak úplně neprohrála; celkově jsme skončily tak někde uprostřed - já pán, ty pán. Už si ode mě nechá vykartáčovat či ostříhat srst a vyčistit uši, aniž by mě sekla. Na oplátku já už od ní ani neočekávám, že by třeba přišla na zavolání, nebo že by v mé posteli spala pro jednou souběžně s mýma nohama a ne napříč. Další přírůstek, jezevčík, se mnou dodnes boxuje velmi statečně a urputně, takže tenhle boj je zatím nerozhodný. On mě naučil povel „otevři ty pitomý dveře!“ a já ho naučila ještě lepší povel „vypadni“, ale tím jsme dospěli k dočasné remíze a jak to bude dál, ani jeden z nás netuší. A poslední, kocourek, dnes už roční, ten se mnou ani žádné bitvy svádět nemusel. Přiznám se, že si mě ochočil od první minuty a dodnes jsem se z téhle závislosti nedostala. Ale protože je to úžasné zvířátko, které čte myšlenky, za celý rok byla snad jenom jedna či dvě situace, kdy jsem na něj houkla. V tom případě neposlechl, poctivě dokončil, co začal - hrnul se na jídelním stole do mého talíře - ovšem jídlo na talíři jenom očuchal, kouknul na mě se značným pohrdáním (ty toho naděláš pro jedno čuchnutí) a se stolu seskočil. Nikdy víc tam nešel, když jsme jedli. 
Ale situace, ve které mi došlo, že je tu něco špatně, nastala kupodivu před kurníkem. Krmila jsem jako každý podvečer slepice a jedna araukána postávala za plastovou popelnicí, v které mám už namíchané krmení. Byla zvyklá, že jí tam vždycky hodím pár zrníček, jenom pro ní... Ten večer jsem se rozhodla, že milá slepička muže dlabat s ostatními v jednom hejnu, z jejich běžného krmítka, a nic jsem jí nehodila stranou. Pak jsem šla po jiné práci a když jsem se za půl hodiny vrátila, tahle araukána tam ješte pořád postávala a trpělivě čekala. No což, tak jsem jí tam nakonec to zrní hodila - ale jen jsem to udělala, došlo mi, že teď už si mě docela slušně vychovala nejenom zvířátka domácí, ale dokonce i ta blbá slepice. A pak kdo je tady pánem ... HELENA - CESKYMO
|
