Tak nějak mi docházelo, že moje pozornost a ochranitelský pud patří hlavně pejskům, štěňátkům a všem možným hafanům, zatímco na miminka v kočárku jsem se dívala poněkud rozpačitě. Když moji přátelé cinkali půllitrama v restauraci, seděla jsem na schodech venku a sháněla číslo na odchyt ptáků, pro právě vypadlé mládě poštolky z hnízda. Když mi táta v dětství nedovolil psa, kradla jsem mu z lednice turistický salám a krmila tajně psa sousedovi. Zkrátka mě to vždycky táhlo ke studeným čumáčkům a hebkým tlapkám.

       Čas plynul a přestalo mi stačit starat se jen o své psy, cítila jsem, že chci svoji pomoc směřovat i těm, kteří nemají takovou havaj, jako ti moji v našich peřinách, hltala jsem příběhy a příspěvky o opuštěných, týraných a nešťastných psech, zírala jsem a nechápala, čeho je schopen člověk a na židli počítače jsem nervózně vymýšlela, jak aspoň některým pomoct.

Začalo to pár dekama, pytlem krmení a dobrot a náhoda mě zavedla do azylu Zvíře v tísni Kateřiny Šimkové, kde jsem s ní a jejími zachráněnými azyláčky strávila asi tři hodiny, hltala jejich osudy a drbala a mazlila, kam jsem dosáhla. Odjížděla jsem s nedefinovatelným pocitem - ta holčina mi tenkrát učarovala a to, co z ní vyzařovalo, mě nabilo snad nejvíc v životě. Vím, že v tento den jsem se postavila na start něčeho, co mému životu dalo smysl s alarmujícím obrovským "S".

 .
        Pak to začalo. Poznala jsem realitu dnešních útulků, hrůzu a bezmoc těchto koncentráků, místo jedné fenky jsem odvezla dvě, nešlo to jinak, a za týden, kdy jsem nedokázala myslet na nic jiného, než na ty, co zůstali za mříží, jsem jela znova. A zase. A další psi byli doma... Seznámila jsem se s výrazem Dočasná péče, místem, kde je pejsek přechodně umístěn, než najde trvalý domov.

Jasně, to je ono! Nemusí být v rezavé kleci a nechat se žrát blechama zaživa. Může být "jako" doma a najít ty pravé majitele, ano, tohle je cesta.  Do cesty mi vstoupila Dominika, byla sběhlejší, měla zmáknutou inzerci, dělala dočasky. Dneska už ani nevím jak, ale najednou jsme byly dvě. Hledaly jsme dočaskáře, lidi, k nimž se dají ubytovat nešťastní bezdomáčci. Napsala nám jednou Vlastička, prý vezme "dočasku" kdykoliv a cokoliv. Fajn, a už k ní frčel Ferda. Prostě všechno se najednou rozeběhlo - v bohužel nikdy nekončící kolotoč záchran. Během dvou let jsme si vybudovaly síť spolehlivých dočaskářek, přijímáme pejsky z útulků, z ulice, vyhozené, opuštěné, mladé, staré nemocné, u nás nejdete opravdu od každého něco. Vysoké nároky mám na veterinární péči, pejsci od nás opravdu chodí domů po kompletním veterinárním ošetření, standardně vykastrovaní, očkovaní, očipovaní, odčervení, ošetření proti blechám, mnohdy u nás podstoupí i různé operace, které jsou nutné.

Máme velmi propracovanou inzertní síť, nové majitele pečlivě prověřujeme a v budoucnu zůstáváme v kontaktu. Ona totiž proměna zadredovaného uzlíčku nervů, třesoucího se pod stolem a čekajícího ránu, ve zdravého, sebevědomého pejska s úsměvem kolem celé hlavy, je to nejsilnější a nekrásnější, co v naší snaze o lepší život psích bezdomovců, můžete zažít.

Víte, to je tak obrovsky smysluplná nádhera, kterou pochopíte, až když ji prožijete na vlastní kůži. To je ten motor, který nás mocně pohání a nikdo mi nikdy nevymluví, že nejupřímnější a nejbezelstnější ksichtík na světě má právě čumáček, kterého jste zachránili. Je mi jasné, že záchranou pejska nezměním svět, ale dobře vím, že jemu změním svět navždy.

A to největší smysl našeho počínání. 

Komentáře (5)

Zobrazit/Skrýt komentáře obdivuju takové lidi... : KaCilka Já sama na to nemám možnosti, ale pošlu jim aspoň pár korunek. Díky za upozornění! září 20, 2016 14:59 ... : marty zrovna před 14ti dny si známá přivezla krásnou 5ti měsíční fenečku, kterou měla nějaká paní v dočasné péči. Věřím že pejsinka bude mít úžasný život. Celá jejich rodina je hodně akční, chodí do přírody, mají domek se zahradou. U nás funguje něco podobného s kočkama, což je zase moje krevní skupina. Chovám jednu kartouzačku a ujali jsme se nalezeného kocourka. Tím jsme už vyčerpali domácí kapacity. Ale snažím se čas od času přispět na krmení a třídím hliník a prázdné konzervy, které sdružení zpeněží na přilepšenou. Mým tajným snem je mít kočičí kavárnu. září 20, 2016 17:30 Samaritáni : Sidon se vyskytovali už v Bibli, a je dobře, že se vyskytují i dnes. Takže jim přeju hodně zdaru v jejich úsilí a taky dostatek prostředků k výkonu jejich činnosti. Malinko mě zarazila jedna věta hned ze začátku - Často jsem postávala u sámošek a hlídala, jestli ten uvázaný pes nečeká náhodou moc dlouho a neodešla, dokud si ho přišel pán odvázat. Zajímalo by mne jak, nebo podle čeho, se určuje ta doba, kdy je pejsek uvázán. A jestliže se Dita domnívala, že je ta doba příliš dlouhá, zdalipak došlo k nějaké nápravě, třeba k domluvě, za použití hadice od vysavače. září 20, 2016 19:28 ... : Mikin1 Palec nahoru, Dito!!! září 21, 2016 07:04 Dívala jsem se na tvoje stránky, : Martina P. teď nic nabídnout nemůžu, mimo obdivu. Ale - rozhodně moc fandím. září 21, 2016 08:15

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment