Bohužel jsem ho musela zavřít do stáje, na louce byla dvě stáda koní... Jenže hřebec o samotě ve stáji být dlouhodobě nemohl, do zimoviště – zahrady za stodolou, jsem jej dát nemohla – jabloně, včetně dvou obrovských, neočesatelných ani ze žebříku, byly obsypané jablky, padanky by v tomto množství hřebce zabily (sbírala jsem je a dělila celému stádu koní a jalovicím), o padajících nezralých ořechách ze tří ořešáků ani nemluvě. Původně bylo plánováno, že se Baggins vrátí v listopadu do už uklizené zahrady a budu moci dát ke hřebci třeba nějaké odstávče…

Vyřešila jsem to tím, že jsem Agíse nabídla do depozita k jiné kolegyni - Janě. Plánovala jsem, že si ho „půjčím“ jen na první půlku připouštěcí sezony a poté může připouštět u ní. V každém případě poslouží k připuštění Picovo dcer a současně odlehčí Picovi, který ten rok připouštěl 12 klisen, což je až moc. Jestliže vám to nesedí s původním plánem návratu hřebce v listopadu, tak to proto, že pokud mi Jana byla ochotná pomoci v červenci hřebce ubytovat na své pastvině, musela jsem jí něco oplátkou nabídnout, nebude mi hřebce opatrovat půl roku jen tak, ne? Takže Bagginse znova jen v Málkovicích přenocoval a poté odjel do Lipna.

Bohužel po necelých pěti měsících pobytu hřebce v Lipně týden před vánoci hřebec uhynul. Bylo po vánoční náladě, místo ní mi bylo do pláče. Bylo po chovatelských plánech, po radosti z dcer hřebečka Pica, protože najednou nebylo kým je připouštět. Smrtí Bagginse mi nastaly starosti s tím, jak to udělám následující rok s Amber a Trigou. Dva roky jsem na tuto chvíli, tedy až budou první Picovo dcery dospělé, čekala…

Co teď s nimi? Prodat je? Vůbec je nepřipouštět? Připustit je otcem? Odvést je k jinému hřebci? Půjčit si jiného hřebce? Nebo honem koupit? Prodat je by popřelo smysl odchovu, nepřipouštět je by oddálilo jejich prověření v chovu, připustit otcem v době, kdy mají vhodné hřebce mí chovatelští kolegové, je hloupé. Pomoc nabízela Gabriela, Ivana, Lucka a Jana, všechny mají hřebečky vhodné velikosti a potřebné kvality, ale ani jeden z nich nebyl ryzák.

Nakonec jsem se domluvila s panem Niebauerem na zapůjčení hřebce Bon Ami.

Llanshiver Baggins nebyl první kůň, který mi uhynul. Po stejně náhlé smrti klisničky Sasanky převládal pocit prázdnoty - dvě pozůstalé klisny bylo moc malé stádo, po smrti Tirzy vztek na osud - co jiného by měl člověk cítit, když mu pod rukama umře rodící kobyla? Po smrti Bagginse jsem cítila bezmoc - vše bylo naplánované dopředu, mít dva superhřebce bylo uklidňující, a najednou jsem v pr.... a vidím, že plně ho nahradit, je nemožné. Uhynul mi plemenný hřebec, aniž jsem ho stačila využít ve svém chovu. Doufala jsem, že budu mít spoustu příležitostí odchovat si po Agísovi hříbátka, ale osud se mi vysmál a já přišla o skvělého hřebce, aniž bych po něm měla jediné hříbě, nebo aspoň březí klisnu.

Llanshiver Baggins se stal otcem pěti hříbat SHP – tři se narodila v hřebčíně Ivysen – maličká Ivysen Madlenka je mazlíčkem majitelky,  dvě v hřebčíně Kadov – výstavně úspěšná Kadov Berry a nadějný hřebeček Blatouch of Kadov z Picovo dcery Andante Permoník.