Vysvětlení je lehké – na podzim obvykle všem farmářům „dochází dech“, co se týče peněz – úroda ještě není prodaná a dotace také chodí až koncem roku, prostě takové finanční „vakuum“. Já měla odloženo dost peněz na jednoho koně a teď se vše násobilo dvakrát – veterinární doklady k exportu ze Spojeného království, dopravní náklady, a neustále přibývaly i takové položky, jako úhrada telefonních poplatků nebo odměna dražiteli za vydražení hřebce a jiné položky, o kterých jsem předem nevěděla. Chápu, že přepravit koně přes kanál La Manche je složitější, než je vést „jenom“ z Holandska, naštěstí pozdější import Firefly byl proti této patálii úplná pohodička. Objektivně musím přiznat, že Firefly cestovala s dvěma klisnami z téhož chovu a proto bylo zorganizování přepravy o dost jednodušší, než když se museli dostat do jednoho trajektu koně z Anglie a Skotska.

Konec dobrý, všechno dobré, dočkala jsem se příjezdu obou britských koní, Llanshivera Bagginse i Chasend Elizabeth. Tím, že došlo k určité prodlevě mezi tím, co jsem se stala šťastným majitelem originál britského hřebce a tím, kdy jsem ho měla doma, mohla jsem si rozmyslet, co s ním podniknu. Měla jsem v té době k dispozici pouze 4 chovné klisny. Nechtěla jsem je dělit dvěma hřebcům, takže jsem byla odhodlaná, že budu pokračovat v původním plánu – jeden můj hřebec bude působit v Málkovicích, druhý v Konětopech. Zbývalo se rozhodnout, který zůstane doma. Pico (nar. 1996) měl jít d.o další připouštěcí sezony jako 15-ti letý, „Agís“, jak jsem zkrátila jméno Bagginsovi, se narodil v roce 2003 a měl začít působit v českém chovu jako 8-mi letý hřebec.

Tohle kritérium nakonec rozhodlo – u Bagginse jsem předpokládala, že má před sebou více let plodného života a může tedy počkat na svou příležitost zplodit hříbata v Málkovicích spíš, než 2x starší Pico. Také ostatní mluvilo spíš pro ponechání Pica doma – jeho použitelnost pro vožení dětí, to, že mám teprve 2 jeho dcery a také to, že on už si hříbata s jinými než mými klisnami zplodil. V neposlední řadě plachý Baggins (jak se projevil v těch pár hodinách pobytu u nás mezi cestou z Británie a odvozem do Konětop) nebyl pro Pica soupeřem ani z hlediska srdce. Samozřejmě jsem viděla krásného a mohutného britského hřebce, nohy jako sloupy, bezvadný exteriér, ale „anglománie“ mě v chovu SHP nikdy výrazně nezasáhla, abych dala přednost Agísovi jenom proto, že má ty „správné“ papíry :))).

Srdce a hlavně rozumová úvaha tedy volila Pica s tím, že Agís zatím zplodí nějaké potomky u Ivanky a bude tedy možnost posoudit jeho potomstvo z více klisen, než kdy budu mít já.

O tom, že svým rozhodnutím dát Agíse na 2 roky k jinému chovateli a počkat tedy s jeho využíváním do doby dospělosti Picovo dcer, jsem si u někoho „zavařila“, psát podrobně nebudu. Jen stručně: prý si hřebce nezasloužím, a nebude se mít u mě dobře, a když si ho nevážím, bude chudák… Ano, i takové drby mezi chovateli občas kolují. Přes tento nátlak jsem své rozhodnutí (a také slib ponechat jej Ivance k dispozici) nezměnila ani po úspěšném výběru hřebce k plemenitbě. Hřebec nezklamal bodovým hodnocením, ale očekávala jsem lepší hodnoty obvodu hrudníku a holeně, v tom mě zklamal. Nakonec nebyl ani minísek :-))) - (KVH 88 cm), ale to koneckonců ani třeba Borgis nebyl a přitom dával minísky. Přestože hřebec byl můj a mohla jsem s ním naložit jak uznám za vhodné (třebas ho i vykastrovat, když na to přijde), bylo mi vyčítáno, že bych se nebránila prodeji… Prodala jsem nakonec Prince Permoníka a držela se dohody s Ivankou, že bude mít hřebce k dispozici.

S čím jsem nepočítala, bylo, že si Iva pořídí cca po roce vlastního hřebce Parlington Midge a Agíse už chtít nebude. Hřebec Baggins se stěhoval k Lucce do Kadova (prima, další možnost, aby se otestoval i na jiných než mých klisnách), bohužel i zde se stalo v podstatě totéž – Lucie si koupila vlastního plemeníka v mini typu. V červenci se tedy vrátil Agís do Málkovic.