mali psi jsou podle me vetsinou mnohem vic "ustekani". A psi jako takovi si toho strasne moc pamatuji. Nase fenka Ashes si pamatovala cely zivot to, ze ji jedna potrhla baba strelila jako stene vzduchovkou a do konce zivota se bala jakychkoliv kovovych zvuku.
Na tvym miste bych vyzkousel odbornou poradu nebo pomoc nejakeho psiho trenera a v pripade ze nic nepomuze jako kompromis i ty sokove obojky. Mozna by pomohl jen jeden, protoze by nedochazelo ke zpetne vazbe.
Hodne stesti, jsou to krasni psejci!

dej tomu čas. Počítej ale s tím, že některých návyků se už nezbaví nikdy, jen se aspoň trochu utlumí.

Měla jsem ovčandu z útulku. Když jsem si ji brala, bylo jí cca 9 měsíců - dle veterináře. V autě se strachy pos..la, poch..la i poblila. Takže jsme třikrát měli zastávku a čistili auto. Když jsem zvedla ruku, abych ji pohladila, tak se strachy přikrčila.

Dělala jsem si srandu,že bych ji mohla použít na obranu pouze v případě, že bych ji za ocas zvedla a roztočila nad hlavou.

Kámoš mi říkal,že u nás je to obráceně - že čuba má mě, abych ji bránila před zlejma lidma.

A po roce to byl mazel, kterej klidně večer přišel ke mně a vecpal mi svoji hlavu do podpaždí. Jsem se jí nevěnovala, tak si o to pomazlení přišla sama říct.

Ale obranářka z ní už nikdy nebyla, ten strach z lidí v ní zůstal. A celkově byla při setkání s lidma nervózní a ostražitá.

Na nějaké šokové obojky se vykašli, situaci tím jenom zhoršíš. Oni psi nejsou zas tak blbí, aby nepoznali, kdo jim to udělal.

Budeš se muset obrnit trpělivostí. Jednou máš psy poznamenané špatnou zkušeností s lidma a to v nich už zůstane.

Bohužel si myslím, že s tím jejich strachem nic moc nenaděláte. Zřejmě vůbec nikdo neví, jaký byl život fenek a co si zažily před tím, než se ocitly v té fabrice. A přitom tam je klíč k určení příčin jejich chování. Nejlépe by bylo obrátit se na odborníka. Na jakého je otázka. Já rozhodně nejsem zastáncem elektriky jako výcvikové a korekční pomůcky, vlastně elektriky vůbec. Zde bych řekla, že by její použití mohlo být kontraproduktivní, protože to štěkání je projev bázlivosti. Teď si představte, že pes dostane ještě při štěkání ránu. Sice malou, ale ránu. To ho může vydivočit ještě více a jeho psychika bude ještě více "na hadry".

Mám jednoho psa z útulku, kříženec pinče, takže od přírody uřvané plemeno. Když jsme si ho vzali, tak snad v životě, jako dvouletý, neviděl strom. Vzali jsme ho do lesa, vlastně jsme ho museli spíš táhnout, hubu otevřenou, zrychlené dýchání, vypadal, že ho klepne. Nenáviděl motorky a mužský v černým, to se mohl zbláznit. Také nevíme, co měl za sebou. Postupně začal chodit bez vodítka, lidí ani psů si nevšímá, kašle na ploťáky, co na něj štěkají, poslouchá na hvízdnutí jak hodinky a lesem lítá jak torpédo. Pravda je, že to mohlo být mým druhým psem, který je založením totální flegmatik. U tebe se fenky evidentně vzájemně podporují v hysterii. Ale nepovažovala bych to za ztracené, negativně budou pořád reagovat na podněty, které byly kdysi vůči nim nepřátelské, ale myslím, že s tvojí trpělivostí a věkem se postupně uklidní. Dobré je psy utahat, je jedno jestli pochoďákem, nebo házením míčku. Aby ti neštěkaly holky po schodech, drž v ruce, aby to cítily, nějakou mňamku, to by je mohlo zaujmout a přestanou se bát.

to je moc hezký, že jste se postarali o ty psí holky.
Měla jsem psa, nalezence, tzv. bojové ;-) plemeno, odchyceného policií proto, že se ho lidé báli. Zažil si svoje, to bylo poznat na těle i na duši. Protože jsem měla doma malého syna a bydleli jsme ještě v bytě, mohla jsem psa přijmout jen pokud by nebyl agresivní k dětem. Naštěstí se okamžitě ukázalo, že s klukem budou největší kamarádi, prošel i testem, kdy se mu bez varování sáhlo do misky s krmením - okamžitě přestal žrát a čekal, co bude dál, bez vrčení, jen vrtěl ocasem, na maso, na pamlsek, do tlamy, do ucha, na čenich. Největší mazel na světě, žádný jiný pes předtím ani potom nebyl tak kontaktní, tak citový. První dva roky se bál jít venku v dešti, rychle se vymočil a šlo se domů, pokud se k dešti přidal vítr, bylo hotovo, rozklepal se a snažil se schovat. Na Silvestra byl navenek v klidu, nehysterčil, to neměl v povaze, ale byl vyděšený do morku kostí. Nesnášel ani křik, pokud jsme se doma začali dohadovat, snažil se nás hned uklidnit ;-) přešlapoval, poštěkával, přátelský bručel až vrčel, nosil nám hračky..
Tolik k mojí zkušenosti se psem, co zažil trápení a bojí se.

Co bych doporučila - vzhledem k tomu, jak hodně zle na tom holky jsou, určitě bych nevolila žádné nátlakové metody, k nim podle mého osobního názoru patří i všechny obojky. Holky potřebují posílit sebevědomí, nabýt důvěry, zklidnit se. K tomu ty obojky slouží.
Předpokládám, že fyzicky už jsou úplně ok (víme, jak člověka rozhodí, když ho něco bolí, je mu blbě, až pak kolem sebe "kouše"). Když ano, pak bych se neváhala začít systematicky fenky pomocí různých terapií uklidňovat, dodat jim důvěry a posilovat jejich sebevědomí.
Začala bych poradou u veterináře, který je ošetřuje a zná je, ohledně sedace. Pro obzvlášť obtížné situace (pro fenky) klidně i s pomocí medicínských preparátů. Sedativ s mírným, opravdu jen zklidňujícím, ne oblbujícím účinkem, je dost. Používají se na Silvestra, před cestováním, před návštěvou veteriny, prostě kdykoli se bude odehrávat něco, co psa stresuje a vyvolá hysterii.
Pro běžný denní režim, kdy jsou fenky doma, bych zpočátku začala s homeopatiky. Existuje sirup SEDALIA, který je volně k dostání, používá se pro děti i pro zvířata. Já ho první roky dávala psovi před Silvestrem, nepotřeboval prášky, sirup stačil, ale musí se začít několik dnů předem, je to homeopatikum a chvíli trvá, než začne působit. Nečekejte rychlý efekt, ale je to lepší, než psy trvale zklidňovat prášky.
Současně, vzhledem k závažnosti stavu psů, bych zkusila ještě jednu přírodní metodu, a to Bachovy květové esence - kapky, které se přidávají do jídla nebo pití. Nastavuje se individuální terapie na míru každému potřebnému zvlášť. Pomáhají mnoha lidem a s úspěchem se používají i u zvířat.
Prvotní informace najdete na netu, ale obracela bych se na někoho osvědčeného. Myslím, že tip na prověřeného, solidního člověka, který se bachovkami zabývá, najdete v Meduňce. To je časopis o alternativních způsobech uzdravování. Web mojemedunka.cz. V papírovém vydání mají přímo kontakty na prověřené lidi, se kterými spolupracují, na webu to nevidím, ale určitě poradí, když si napíšete.

Současně bych se snažila pracovat sama na sobě v tom smyslu, abych na psy působila sebejistě, klidně, aby cítili ve mně jistotu.
Nevím, jestli v tomhle případě je dobré fenky nějak víc vědomě uklidňovat, utišovat hlazením, mazlením. Tohle bych si asi nechala na doma a volné chvilky, ale ne před vycházkou, venku. Tím, myslím si, se v nich jen posiluje pocit, že i vy, páníčci, to vnímáte jako něco mimořádného, zvláštního, jste z toho nervozní, a tak je uklidňujete. Naopak si myslím, že by z vašeho chování mělo přímo čišet :-), že jde o naprosto běžnou záležitost, že budete lhostejní až apatičtí ke všemu, co se kolem bude dít, budete si klidně povídat, smát se. I když samozřejmě nespustíte oči z fenek a budete monitorovat okolí, aby holky nenapadl jiný pes, to by šla celá práce do kopru.
Pokud budete očekávat pro holky nebezpečnou nebo pro ně obzvlášť zátěžovou situaci (přiblíží se houf dětí, pes, auto..), vzala bych je do náručí, ale zase tak nějak samozřejmě, klidně, nevzrušeně, jakoby mimoděk. Jen proto, aby se jim nic nestalo, a pak bych je zase položila a pokračovala v cestě.
Současně, v každý moment, kdy budou v klidu a nebudou vyvádět - rychle malou odměnu na povzbuzení: pohladit, míček, pamlsek, pusu na rypák..

Tak když to shrnu, viděla bych to na kombinaci přírodní terapie (homoepatikum Sedalin, případně něco silnějšího kalibru - poradí homeopat, a Bachovy květové esence - kontakty na obojí v Meduňce), s "psychoterapií" pro feny (jsme vaše záruka, jistota, opora, nikdy nezradíme, není důvod k panice) a "výcvikem" (myslím to v dobrém) pro vás (nebudu svými reakcemi a přehnaným uklidňováním podněcovat hysterii svých psů).
Až se trochu zklidní, může se zvyšovat zátěž - rozšiřovat okruh lidí, zvětšovat teritorium pro venčení, přidat kontakt se psy, atd.

No je to na delší dobu, ale mohlo by to přinést výsledky, za pokus to stojí, přecejen budete s holkama žít dlouhé roky..

Holky potřebují posílit sebevědomí, nabýt důvěry, zklidnit se. K tomu ty obojky NEslouží.

že ten bojácný ustrašený pes k nám přišel taky jako dospělý a byl s námi více než 12 let, aniž by na nás zavrčel, ohnal se, natož kousl. Mám kamarádku, která má nachlup podobnou zkušenost s bulteriérem, ten si občas zpočátku strachy i čůrnul, taky to dobře dopadlo.
..no, ona má nachlup podobné kdeco, jako bychom byly my dvě dvojčata, akorát dvojvaječná, vypadáme úplně jinak, ale všechno ostatní jsme si asi nakopírovali dvakrát..

osobně si myslím, že největší blbost, kterou chovatel může udělat, je brát psa před hrozícím nebezpečím do náruče. To se naopak budou holky cítit v bezpečí a z náruče ječet. Naopak bych se snažila, aby si psi postupně zvykali na ostatní chlupatce i na lidi. Psy, které potká, si samozřejmě Naty musí vybírat, už z dálky se dá poznat, co je příchozí pes zač. Tak se prostě raťafákům vyhnout, vzít holky někam stranou.
Se sedativy zkušenost nemám, ale mám zkušenost, jak zklidnit psy na schodech v baráku. Ne, že by mně štěkali, ale snažili se mně servat ze schodů a přitom zabít. Když už uměli povel k noze a sedni, to jsou základní povely, které je musí naučit, museli tak učinit na každé podestě a vždycky dostali nějakou odměnu. Časem stačilo jenom ukázat a někdy jsem ani neukázala, přičapli a fixírovali mne pohledem, kde že je ten kousek piškotky.
Z hysteráka, kterého jsme si odvedli z útulku, se stal poslušný mazlík. A to jsme ze začátku byli pokousaný při jakékoliv manipulaci s ním, jako stříhání drápků, vyndavání klíštěte,čištění zubů, koupání..... Ze začátku nám i očůrával celý byt. Jediný, co se nikdy neodnaučil, tak se bojí výstřelů a rachejtlí, ale už to není ten příšerný děs, jak to prožíval dříve. Chce to velikou trpělivost a v tomhle případě je špatně, že jsou dvě a obě hysterky.

poradit i Desenského, ale on monentálně nefunguje, stěhuje se do nového objektu. Ale myslím vyčerpávajícně to napsala bb a já vám za ty pejsánk děkuji. Je hnusné až nejhnusnější, když někdo týrá bezbranného pokorného tvora, jako je malý pejsek...ruce bych mu zpřerážela.
No, tak to jsem ti toho moc neporadila, viď, ale musela jsem se na tohle aspoň ozvat.

ten elektricky obojek bych doporucil OPRAVDU az v krajnim pripade. A zacal bych jen s jednim. Pokud se holky stekotem navzajem podporuji, prerusila by se zpetna vazba.
Memu sousedovi se to velice osvedcilo, obojek po zapujceni vratil, problem vyresen a jak se zda, bez jakehokoliv stresu. On to navic kombinoval s pouzitim ultrazvukove pistalky.....

A umí málokdo. A tak se s ní může napáchat více škody než užitku. Proto bych ji rozhodně neradila. Zvlášť v tomto případě, kdy jsou fenky extrémně bojácné.

Ani braní fenek do náruče nedoporučuji z téhož důvodu, který uvedla deeres.

no rozumím, u trochu bojácného psa to blbost je, ale tyhle dvě jsou extrémně vyděšené, hysterické, měla bych strach, že když se najednou potkají s útočícím psem, houfem běžících dětí apod., tak zpanikaří a v lepším případě se jen vrátí zpátky a práce začne nanovo, v horším někoho kousnou, nebo se vyškubnou a utečou.
Vím, zabezpečit psa, vychytat nebezpečí předem, to jo, ale někdy to nejde, pak v zájmu ochrany těch holek bych je klidně zvedla, tím myslím v klidu, ne zděšeně, bez povyku, a až situace pomine, tak zase postavila. Ne abych je uklidnila, ale ochránila od dalšího trauma.

máš s ním osobní zkušenost, znáš ho?
Já jen to, co jsem četla a viděla v televizi, a mám z toho dost rozporuplné pocity. Popravdě, na mě po nějakých reportážích a rozhovorech působil spíš jako někdo, kdo si je vědom jisté popularity a předvádí se jako mediální hvězda. Ale že by mě to přesvědčilo o tom, že umí výborně pracovat se psy, to říct nemůžu. Teď už se o něj několik let vůbec nezajímám, nesleduju vývoj, tak nevím, ale kdysi mě to kvůli jednomu psovi dost zajímalo. A co jsem se dozvěděla, se mi vůbec nelíbilo. Nějaké případy, kdy nezvládl převýchovu svěřeného psa a nechal ho utratit, aniž by to s majiteli předem probral - ale nevím jak to přesně bylo a jak to dopadlo.

Tak Desenského bych já tedy rozhodně nedoporučila. Neznám osobně, ale z toho co jsem viděla tedy nee.. Poradila bych F. Šustu jeho knihy a semináře - nevím odkud jste. Nastudovat něco o trojúhelníku stresu. navíc pokud je to trochu v možnostech, brát holky ven odděleně, pracovat s nimi zvlášť. Nejdříve si navázat pesové na sebe a pak teprve korigovat, vychovávat. Parádní jsou různé "hry" na přivolání, zvýšení sebevědomí, sebeovládání.. Ale to je na delší rozbor, cesta je jen hledat.. A přidat kopec lásky..

Mám kamarádku, která má nachlup podobnou zkušenost s bulteriérem, t

stafordšírským bulteriérem, to je něco jiného, ono když se řekne jen bulteriér, tak si většina lidí představí anglického bulíka
Povahově byli taky oba úplně jiní.

ze zkušenosti vím, že je to blbost.
Ono se nejedná jenom o reakci tvého psa, je tu navíc reakce psa příchozího a nemusí to být žádný zloun. Psi jsou od přírody zvědaví, ty zvedneš svého psa a ten příchozí chlupatý blbeček začne na tebe skákat, šplhat po tobě, ve snaze zjistit, co tak úžasného před ním schováváš. V tom nejlepším případě tě pouze orazítkuje tlapami, v tom nejhorším dostane fenka hysterák, ty budeš zeškrábaná, ona se ti vytrhne, v děsu zdrhne a ty jí budeš hledat po zbytek dne.
Velice rozumná a správná rada je Justíka. Cvičit povely až do zblbnutí a opakovaně každý den,pejsany při cvičení oddělit, protože jsou stejní, jako děti, vždycky okoukají tu největší blbost. Jenže to chce spoustu času a energie a nakonec je cvičitel utahaný více než pes. Plusem je, že tihle oříšci nebývají blbci a rychle chápou. Jakmile je Naty naváže rozumným způsobem na sebe,(tím nemyslím ocicmávání, ale láskyplnou péči), budou se snažit přetrhnout, aby paničce udělali radost.

Máme mladého labroše, je to naprosto pohodový a hodný pes, ale baby ho prostě rozmazlují a jsou nedůsledné. On si s nimi dělá co chce a na jejich zákazy z vysoka kašle. Ale jen uvidí mě, tak se pakuje z lavičky nebo zahradního křesla, kde rád sedí na zem. Ani nemusím nic říct. Dokud vás pes nebere jako vůdce smečky, tak bude poslouchat jen proto, aby se nažral a dostal pohlazení.
Krásně je to vidět na cvičácích, kde baby po psech většinou ječí a u chlapů pes visí pánovi na rtech a snaží se odezírat tiché povely (hrubě zevšeobecňuji pro názornost)

nepřu se, nejsem žádný výcvikář a vím, že se to obecně nedoporučuje, jen myslím,že je to hodně individuální. Ten můj nalezenec měl za sebou podle nálezu veterináře i týrání a nejspíš, podle vyjádření policie (která to asi měla i svědecky, to už nevím, je to čtrnáct let) se ho předchozí majitelé zbavili vhozením do řeky. Tipuju, že kvůli zdravotním potížím, které nebyly nijak tragické a nakonec zvládnutelné, ale dalo to zpočátku zabrat a stálo to moc peněz. S takovým psem se nedalo asi dost dobře ani množit štěňata a zcela jistě byl nepoužitelný k jiným kratochvílím, jako psí zápasy, hon na krysy apod. U něj jsem začala právě tímhle. Žádný výcvik, jen upevňování vazby a přitom jsem ho důsledně chránila od všeho, co by mohlo všechno zhatit. Protože, jak jsem psala, jsem měla doma děti, hlavně mladšího syna, nechtěla jsem riskovat. Prvních několik měsíců (potom, co se uzdravil z nejhoršího, po několika dnech u nás doma se zdravotně sesypal) jsem ho venčila jen krátce, říkali jsem tomu očůrat kandelábr, předtím jsem zkontrolovala, aby nešli lidi, děti, psi, a na vylítání jsem ho denně vozila autem mimo civilizaci. Z flexi vodítka jsem ho nepustila několik měsíců.
Vlastně jsem všechno dělala jinak, než radí obvyklé postupy, ale vyplatilo se. Stal se z něj miláček lidí, děti z mateřské školky ho při vycházce zdravily, hladily si ho, on stál a vrtěl ocasem a usmíval se :-) Ale u předškoláků a malých školáků jsem musela být ostražitá a hlídat ho, ty neměl moc v oblibě.
Rodiče měli dva psy, fenku se štěnětem, které ve vesnici, kde rodiče žijí, majitelé vysadili z auta. Lidi se o ně starali, nakonec si je naši vzali domů. Rodiče mají velký dvůr a zahradu, ale i tak s nimi táta často chodil na dlouhé túry, vzal vodítko do ruky a propuklo nadšení, věděli, že se jde na špacír. Táta zakončil procházku u kamaráda, který měl taky psa, smečka se honila a táta se známým krafali. Tam jednou štěndu napadnul a zle pokousal velký pes, utekl sousedům ze dvora. Spravili to na veterině, ale když pak táta vzal táta vodítko, že se půjde na procházku, tak se mladej počůrával a nemohl ho dostat ven. Tak s nimi chodila mamka a malého nesla v náručí. Když se někdo nebo něco přiblížilo, strčil jí hlavu pod ruku nebo do podpaží. Časem se nechal postavit na zem a vést, ale když chtěl, vzala ho máma zase k sobě, na chvíli se schoval a byl zase v klidu. Intervaly se prodlužovaly a časem z něj byl zase normální pes.
Naši je nijak necvičili, jen tak sednout, podat pac, zapanáčkovat na popros, na lehni si lehli na záda a chtěli podrbat břicho, přivolání na dvoře bezchybně, venku jen mimo ves a jiné podněty, takže po vesnici jedině na votíku, prostě žádný výcvik. Ale psi byli v pohodě, spokojení, soužití s nimi klidné a bezproblémové.
Holt co pes, to rozdíly.

a v tom to je. Vy jste mohli psy oddělit od civilizace. Naty s největší pravděpodobností bydlí ve městě, kde se setkávání nevyhne.
Naty bude muset s holkama cvičit povely. Musí jí poslouchat i když je bude mít na vodítku. Když budou strachy startovat na ostatní čubáky, konfliktům se nevyhne. A přehnaná ochrana jim sebevědomí nezdvihne, ale udělá pravý opak.
Můj pes je prcek, přesto ho nechávám, ať si to s velkými psy vyřídí sám. On si totiž umí říct, když ho nějaký pes otravuje a pak se to zvrhne v utkání, kdo dál, kdo výš.( Mívali jsme dokonce drsňáka, ten kvůli tomu udělal i stojku.) Má to své omezení, potkám v lese psa, páníček nikde a z jeho chování je patrné, že by to nemuselo dobře dopadnout. Okamžitě sáhnu do kapsy u báglu a vyndám pepřák. Stačí trochu fouknout na zem, tak dva metry od psa a ten raději zmizí. Jenže, jestli Naty nikdy psy neměla, bude jí chvíli trvat, než pozná z řeči psího těla, co má to zvíře za úmysl.
Nakonec, psů jsme měli několik. Bez košíků, bez vodítka, bez malérů. Ale tu svobodu museli zaplatit poslušností a pokud něco provedli,co věděli, že se nesmí, nikdy jsem neváhala vydrbat je za uši.

Všem moc děkuji za skvělé rady, které mi rozhodně dodaly hlavně to, že to nesmím vzdávat, naopak se ještě více snažit holkám dál pomáhat k tomu, aby si na okolní svět zvykly.
Jinak psy jsme měli v podstatě od mého narození, 2 psy jsem vycvičila v podstatě sama, jenže my měli vždy retrívry, kteří byli naprosto bezproblémoví a už dík plemenu to s nimi šlo vše snadněji.
Máte pravdu, že malí psi to už tak nějak mají v sobě, vždy jsem je měla zafixované jako ty uštěkané drsňáky jenže většina těchto psů jsou hlavně rádi, že jsou venku, u holek je to jen a jen strach. Pořád s nimi chodím ven zvlášť, s Bonnie chodím dál a dál, mimochodem bydlím v Praze, takže tady není chvíle ani místo bez lidí. Bonnie dělá hrozně velké pokroky a mám z ní velkou radost. Posledně jsme byly venku hodinu, v parku, kde bylo nespočet lidí i psů. Zjistila jsem, že štěká většinou pouze na psy, kteří jsou větší, než ona s malými si i chtěla hrát, bylo to na ní vidět. A lidi ignorovala. Občas si štěkla, když jel někdo na bruslích, ale to je zas pro ni něco jiného.ale jinak si lidí nevšímala, štěkla jen párkrát na ty pejsky, které jsme potkávaly, pravdou však je, že čím víc byla unavená, tím byla klidnější. Až jsme šly zpět z parku, na semaforu chytla naprostou paniku, bylo tam moc lidí, miliony aut a řev a to jsem ji opravdu musela vzít na ruce, i v nich byla mimo, protože jsem se bála, aby mi nevletěla nedej bože do silnice. Ale i tak se moc lepší. Pro Miu- tu černou je venek mezi lidmi i v parku pouze utrpení, Bonnie si to umí i užít, nosí aporty, je spokojená, ale Mia by si nevzala v té chvíli ani pamlsek jak je vyděšená. Mia venku sama neštěkne ani na psy, je to takové zlatíčko, pořád je jak malé štěně, ale vidím na ní, že jdeme ven vždy jen vykonat potřebu a rychle mamko domů, už tady nechci být. Myslím, že bude dobré, když s nimi nějaký čas budu chodit takto zvlášť, aby každá sama přišla na to, že je vše v pohodě a zklidnily se a potom až začít chodit zas s oběma a uvidím jak to půjde.
Doma u rodičů máme právěže labradora, je to takový flegmouš a s holkama už byl 3 krát a vždy v pohodě, Bonnie si pořád lehá na záda před ním, sama za ním chodila, nejspíš se do něj i zamilovala a vůbec na něj ani jedna ne štěkala. Když on šel přímo za Miou, ta se rozběhla a utíkala před ním. Myslím, že je dost možné, že ji v té fabrice i napadl pes, ti hlídači tam měli vždy německého ovčáka. Každopádně pokaždé, co s ním jsou, jsou lepší a lepší, hlavně klidnější. Ale je to tím, že si na něj už zvykly a znají ho.
Elektrický obojek bych nedala holkám nikdy v životě, to raděj ať štěkají, ale v tom vidím opravdu jen to, že by to jejich strach ještě zhoršilo a jen bych narušila to, že mi holky věří.
Moc mě zaujala rada s těmi esencemi, určitě to zvážím a kouknu na to.
Desenskému jsem chtěla napsat několikrát, ale vím, že nemá mnoho času, hlavně teď a určitě se zkusím obrátit na někoho, kdo by mi mohl do budoucna pomoci osobně, přímo venku s holkama.
Budu věřit, že to bude časem lepší a lepší, holky jsou zlatíčka a to nejlepší, co mě v životě potkalo a chci aby věděly, že už jim nikdy nikdo neublíží. Věřím, že to půjde.
JEŠTĚ JEDNOU VÁM VŠEM MOC DĚKUJI, ZA CENNÉ RADY A ZA TO, ŽE JSTE VĚNOVALI SVÚJ ČAS, ABYSTE MI POMOHLI A PORADILI. MOC SI TOHO VÁŽÍM A DĚKUJI

je bezva, že máš se psy zkušenosti a je dobře i to, že bydlíš ve velké aglomeraci. Časem si holky, obě, najdou i kamarády, které budeš denně potkávat.Chce to jenom čas.
Pokud s nima chceš cvičit, tak dobrý cvičák je ve Stromovce na Císařáku. Další je u Trojského jezu na pravé straně Vltavy, tak ten v žádném případě!
Tak hodně úspěchu a radosti z holek.

ozvi se ještě ! A hodně zdaru.