Borneo – rok 2001 a 2002. Borneo byl velkým zklamáním. Vyrostl z něj drobný útlý hřebeček, malinko přes rozhraní minísků a standardních shetlandů – KVH 89 cm.  Ryzák se světlou hřívou dával naděje k odchovu hříbat menších, než on sám – což se odchovem hřebečka Bon Ami potvrdilo. Ale – byl vzteklý a zlý.

 

 

 

 

 

 

Dr. Novák přivezl Bornea a Borgise najednou. Borgis zůstal v Málkovicích a Bornea, trochu nezvedeného hřebečka, jsem přesunula k přátelům do jejich stáda poníků. Původně jsem se domnívala, že se budu kvůli dětem věnovat spíše chovu větších pony a proto budu svoji shetlandku vozit na připuštění 20 km k Borneovi, který bude na této stanici připouštět i další klisničky, narozené po Goldan Cavalierovi a tak budeme spokojeni všichni – já vložím do této spolupráce hřebce, oni péči o něj.

 

Vše dopadlo úplně jinak, mé chovatelské kolegyni se rozpadl vztah, odstěhovala se, a tříletý hřebec Borneo byl vrácen mezi naše koně. Nemohu říci, že mi ho zkazili, protože když jsem jim hřebečka předávala, měl už sklony ke štípání, ale bohužel z pubertálních pokusů nevyrostl, ale naopak jeho agresivita se vystupňovala. Bylo by snadné říci, že ho zkazil způsob odchovu, protože neprožíval dospívání ve stádě s vrstevníky - jinými hřebečky, ale takto jsem sama odchovala i jiné hřebce a podobně postupovali i jiní chovatelé a k problémům nedošlo.

       Měla jsem tedy k dispozici jako plemenného hřebce kousavou potvoru. Protože jsem se koníkem další dva roky zabývala, nemyslím si, že by jeho kousání vyplývalo ze strachu a případné obrany proti špatnému zacházení, jako u jiných koní, kterým lidi ublížili a tím ztratili jejich důvěru. Možná bližší je možnost, že kůň prostě nebyl schopen uznat autoritu člověka (nebo konkrétně moji). Borneo, ač jsme zkoušeli různé způsoby terapie, zůstal zlý. Nepomohlo vlídné zacházení, nepomohla práce v zápřahu, od které jsme si slibovali odčerpání přebytečné energie, nepomohlo zařazení hřebce do stáda.

 

 

 

 

 

 

Samozřejmě jsme neměli chuť nechat se od něj kousnout a snažili se s ním jednat opatrně a nedat mu příležitost k chňapnutí. V praxi to znamenalo, že jsme nevodili hřebce normálně na vodítku, ale přímo za ohlávku, s nataženou paží  tak, aby Borneo nedosáhl zuby na vodiče. Ohlávka musela být dostatečně utažená, jinak se v ní hřebec snažil hlavu natočit tak, aby mohl kousnout ruku, která ho vede. Bezpečnější bylo vodění dvěma vodiči mezi sebou; podobně jsme ho vyvazovali při čištění, postrojování, strouhání a podobných úkonech. Fakt nevím, proč hřebec netoužil po ničem jiném, jen po tom, aby nás mohl kousat. Přes dva roky jsem dokázala být opatrná, předvídavá nebo rychlejší a udržela jsem si vzteklého prcka od těla.

 
       Přes veškerou opatrnost a zkušenosti se mu nakonec podařilo mne dostat. Než jsem stačila chytit ho rukou za ohlávku, abych ho udržela v odstupu, skočil na mne, zakousnul se mi do ramene, srazil mne na zem a držel mne pod sebou. Nedovedu si představit, co by ze mne zbylo, kdyby se takto do mne pustil velký hřebec. I pod hřebečkem 89 cm malým, vážícím něco přes metrák, mi mohlo jít i o život.