Takový zážitek nikomu nepřeji.

Hřebec byl zakousnutý plnou hubou v mém rameni a já ho mohla jen pěstmi mlátit do hlavy, aby mne pustil a současně jsem byla vystrašená - to ze mne to, co kouše, nakonec vykousne? Dokud to neukousne, nepustí? A co bude potom?

Naštěstí jsem v okamžiku, kdy skus koně povolil, dokázala rychle zareagovat a aspoň jsem se pod ním převalila dřív, než se do mne znova zakousnul, takže druhý kousanec jsem schytala do lýtka. Zápasila jsem s koněm dál, řvala, ale nikdo mi na pomoc nepřišel. Nakonec, když i toto skousnutí povolilo, podařilo se mi utéci - odvalit se za ohradu. Rameno i lýtko oteklo, zčernalo a vytvořily se boule o průměru 15 cm. Byl to šok, bylo po sebedůvěře, že já přece zvládnu i zlého koně. Byla jsem ráda aspoň za to, že jsem to odnesla já a ne některé z dětí.

       Byla jsem odhodlaná nechat hřebce utratit. Vždyť komu bych měla podstrčit takovou bestii? Druhý den jsem to zvážila znova, a kvůli skutečně nouzové situaci s počtem plemenných hřebců v ČR, hřebec dostal milost. V linii hřebců A působili v chovu Allegro, Artur a Arlott, v linii B hřebci Borgis a Borneo. Jim sekundoval Radža (svou barvou bělouše ze strakaté matky a udaného hnědého otce poněkud podezřelý hřebec s KVH 76 cm a jezevčíkovitým vzhledem).

Nechat popravit licencovaného hřebce, o kterého projevil i za daných okolností zájem jiný chovatel, mi přišlo nesprávné. Český chov SHP jej potřeboval. Ale samozřejmě, u nás zůstat nemohl. Když jednou vyhrál - už bych s ním nic nepořídila. Nezbylo než sesbírat všechny zbytky odvahy, chytit ho mezi koňmi na louce, zavřít do stáje a naložit novému majiteli do auta. Přijel si pro něj za dva dny, dostal ho darem, později mi uhradil alespoň cenu jeho licentace.

     Dodnes je hřebec používán k plemenitbě. Nevím, jakým způsobem s ním vycházejí, možná od něj nic nechtějí, jen plození potomstva a jednají s ním jako se zvířetem v ZOO – bez přímého  kontaktu. Je pravděpodobné, že s věkem se hřebec trochu zklidnil a jeho agresivita se zmírnila…

Čím déle se pohybuji kolem koní, tím víc vím, že nic nevím, takže nemohu vyloučit ani to, že nový majitel s hřebcem problémy nemá a přitom nemusí být o tolik lepším vychovatelem vzpurných koní. Když nevím příčinu, proč byl Borneo u nás tak agresivní, nemohu vynášet soudy. Můj názor je, že to prostě byl kůň – psychopat. Měl utkvělou představu, že i kdyby ho to stálo život, musí mne přeprat. Nevím, jestli by pomohlo, kdybych jej tenkrát jako hříbě místo odvozu k přátelům strčila k dospělému hřebci, který by mu to nandal tolikrát, kolikrát by bylo potřeba, možná ano – možná ne. Po bitvě je každý generál, říká staré přísloví a myslí se tím, že je snadné říkat, co se mělo zkusit udělat jinak, když už je pozdě na změnu.