Jsem přesvědčená, že nepřeháním, když prohlašuji, že za těch 7 let povozil Goldan kolem tisíce dětí. Vozil děti na dětských dnech i v zákulisí koňských show a soutěží, spoustu dětí jsem povozila i v Lysé nad Labem během výstavy Kůň, nebo během prvních výstav pony v Nečtinech a Manětíně. Zúčastnili jsme se např. koňské show v Bezdružicích, v Radčicích a v Plzni, kde naši poníci byli nejen součástí programu, ale zbytek dne rozdávali radost vožením dětí. Brala jsem sebou hřebce a 1 - 3 klisny. Kobylky se v nošení dětí střídaly, hřebec vydržel celý den – stačilo mu, že se k uvázané odpočívající klisně po obejití „kola“ zase vrací. V Lysé, při prvním ročníku dnes už tradiční výstavy, jsem s Goldanem strávila tři výstavní dny a snažila se po boku ostatních plemen koní propagovat shetlandy v prostředí plném milovníků koní.

Nezapomenutelný byl také výlet na Gutštejn, školní turistická akce, kdy jsem pomocí hřebce mohla vzít sebou i malou Elišku, která by to jinak neušla. Goldan střídavě vezl ji nebo Lucku, nebo jiné dítě. Do slavného kopce v Mydlovarech jsem Goldanovi posadila do sedla obě holky, sama jsem se chytila řemínku u sedla a hřebec nás do kopce vytáhl všechny tři.  Přes potok u Gutštejna jsem musela hřebce přeplavit, protože můstek přes říčku nebyl pro jeho kopýtka schůdný, a zatímco děti z výletu odvezl autobus, já s Goldanem musela po svých (přiznávám, že kousíček před domovem mne tak bolely nohy, že jsem nakonec na vedeného hřebečka nasedla a nechala se dopravit domů). Doma po vpuštění hřebce ke stádu Goldan zařehtal a odcválal ke klisnám – a já se odpajdala …

Jak jsem už popsala výše, v posledním roce jsem se o Goldana rozdělila s kolegou Ing. Jakovljevičem a na další rok jsem měla domluvené zapůjčení k Sametce nepříbuzného hřebce Borgise. Vrátila jsem tedy Goldan Cavaliera hřebčinci, aby jej mohli pronajmout kolegovi, u kterého by byl využit, a který o něj hodně stál, neboť se mnou sdílel obdiv k jeho povaze i exteriéru. Oba jsme nepochopili, proč hřebčinec Písek naše dohoda nezajímala a hřebce sice od nás odvezli, ale nikoli na stanici Slapy, ale – na jatky.

Přestože hřebec by se býval v následujícím roce dožil 25 let, byl stále zdráv a plodný, nebyl důvod jej zlikvidovat. Stačilo ho přepravit k jinému zájemci a stále by hřebčinci vydělával! Tato zbytečná smrt opravdového koňského kavalíra mne dodnes mrzí (dceři Elišce jsem o jeho konci nikdy pravdu neřekla), lidem z hřebčince jsem ještě při předávání hřebce říkala, že kdyby jej někdy z chovu vyřazovali, chci mu zajistit důstojné dožití. Tušit, že hřebec bude nahrazen nákupem svého vnuka, nikdy bych ho z Málkovic nepustila, pár klisen na připuštění bych mu každý rok zvládla sehnat, aby hřebčinec dostal svůj nájem. Utěšuje mne pouze možnost, že hřebci hrozila ta jatka už předtím, než přišel k nám do Málkovic a že jsem mu prosbou o pronájem plemenného hřebce pony možná život o sedm let prodloužila!

Ještě se vrátím k věku hřebce – v první připouštěcí sezóně u nás byl hřebec 18 letý, zdálo by se, že příliš starý, ale vydržel v plném zdraví 7 připouštěcích sezón. Trochu jsem měla pocit, že ke konci tohoto období už neměl tolik energie, ale možná to bylo zkresleno tím, že jsme už chovali a sedlali několik poníků s KVH kolem 120 cm a vedle nich shetland mohl působit dojmem koně, co má méně „páry“.

Goldan Cavalier nedílně patří k období, kdy moje děti byly malé a plně si shetlandy užívaly. Zůstal nezapomenutelný, přestože to bude „za chvíli“ 20 let, co nežije… Jak jsem psala, měla jsem k němu pouze tři klisny, z nichž za nejlepší považuji klisnu Samanthu. A od této klisny pochází klisna Sametka (nar. 1997), která nepřetržitě zůstává v rodném hřebčíně. Jistou podobnost s jejím otcem pozoruji cca od jejích 2 let, od chvíle, kdy se mi při letmém pohledu na pastvinu zastavilo na vteřinu srdce – jako kdybych znovu viděla Goldan Cavaliera, v té době už mrtvého!

Jsem ráda, že jsem si Sametku ponechala a doufám, že se u nás dožije nejméně 25 let, které Goldanovi dopřány nebyly.

MILENA

Komentáře (7)

Zobrazit/Skrýt komentáře Krásné vyprávění ! : mamča Krásní koně a šťastné děti, které s nimi vyrůstaly. Ta první fotka, jak 5ti letá Lucka hřebelcuje koníka, je moc hezká. Předpokládám, že Lucčina životní cesta vede stále kolem koní a zvířat. I ostatní děti dostaly do života dobrý základ. únor 16, 2016 09:03 Bohužel jen napůl... : Milena. ...Lucku bavili koně jen asi do 18 let, dnes nemá doma ani psa. Takže leda až bude nějaké vnouče... Ale proč píšu "napůl"? Protože stihla do té doby i několik mistrovství ČR na pony. Takže opravdu užila s koňma hodně a myslím, že jí to pomohlo v životě (spolehlivost, soustavnost, píle, odříkání, odhodlání něco dokázat, sebevědomí atd atd). O těch mistrácích časem napíšu, hlavně o tom, jak zvítězili peníze bohatých rodičů nad fair play a jak Lucie o možnost vyhrát mistrák přišla ještě před startem. Ale nejprve dokončím seriál o hřebcích, který je současně průřezem mé chovatelské práce. Prostě - o koních to bude ještě dlouho :-) únor 16, 2016 10:02 Milena. : mamča To je mi líto. Ale možná to byl její první střet s realitou, že o "možnost vyhrát mistrák přišla ještě před startem". To by otrávilo i dospělého, natož mládě vychované v zásadách fair play. Určitě ale Tvoje děti zocelil život na farmě, kde není nic zadarmo a zvířata chtějí žrát i v neděli . Dětství se zvířaty o které je třeba se starat, je dobrá průprava pro budoucí život a budoucí vlastní potomstvo. Všechno dobré, co jsi do dětí vložila, se Ti vrátí. Počkej, až budeš mít vnoučata. Děti Ti je budou vozit na farmu a nadšeně ukazovat a vyprávět, co všechno jako děti dělaly a jak si to užily. To "otravné" bude zapomenuto a zbydou vzpomínky na to hezké. únor 16, 2016 10:34 ... : Milena. Mamčo, myslím si, že tím to nebylo. Po tom mistráku ještě 2 roky jezdila. A i na tom osudovém MČR bojovala, co se dalo. Stručně: Ten rok se rozhodlo, že se koně kontrolně přeměří. A našemu valachovi naměřili o 1 cm více než měl na jaře, takže nesplnil kritéria své kategorie A. V dalších letech pochopili, že kůň měřený v cizim prostředí, mezi jinými koňmi, může být našponovaný a vložili do pravidel že 1 cm navíc je v toleranci. Happy tedy měl náhle "úředně" 131 cm KVH místo dovolených 130 cm. V dalším roce se navíc hranice kategorie A posunula na 135 cm (a Happy měl na jaře opět záhadně 130 cm), a navíc také se usnesli, že míry zjištěné na jaře platí celý rok. Nebyl sám koho kontrolně přeměřili, ale ostatní koně přeměřovali několikrát, až jim tu správnou míru naměřili. Podobně pár koní kategorie B nemělo výšku do 148 cm KVH ale o 1-3 cm více. Co s tím, přece je nepošleme domů? Takže tito směli startovat v kategorii B, a Lucka nesměla jet kategorii A, na kterou měla splněnou kvalifikaci, ale pustili ji do B, na kterou vlastně kvalifikaci neměla. Vše toto probíhalo večer před mistrákem, v podivné atmosféře. To se těžko dá popsat, ale vyplynulo z toho, že toho našeho námi odchovaného valacha je prostě nutné odstranit z cesty dětem, co si nakoupili hotové zkušené koně v zahraničí. Bohužel, na rozdíl od "úředního" měření, to, co jsem v zákulisí slyšela, doložit nemohu. Ale mě osobně to na celý život vzalo iluze o fair play v dětském sportu a to byl důvod, proč jsem se, jakmile to šlo, vrátila k chovu shetlandů, přestože jsem kromě Happy Stara měla odchováno několik sportovně úspěšných welsh pony. Nechci mít se sportem už nic společného! O tom, že se dcery bály právem, svědčí, že v zahajovací samostatné soutěži (ne tak vysoké překážky) mezi těmi většími pony obsadila 2. místo! Pak už v mistrovské soutěži v kategorii B přešla první dva parkury čistě. Ty byly výškově na úrovni finálového 3. kola parkuru pro kategorii A. V třetím kole B už "Hopík" tzv. štycnul, protože toto natrénováno neměl a tedy parkur nedokončil. Příští rok to vyřešili ještě jinak - opět Hopíkovi znemožnili start v kategorii A, přestože výškově do ní patřil, ale usnesli se, že kategorie A plus B budou pro starší děti "sloučené". Takže opět naše bojovnice Lucie startovala mezi poníky cca o 15 cm většími. Tentokrát již měl Happy Star kvalifikaci na tuto kategorii splněnou a natrénovanou. Ale týden před mistrákem bylo finále Zlaté podkovy - soutěž všestrannosti. To je 3 denní soutěž, kdy se jede 1. den drezura, 2. den terénní cross a 3. den parkur. Po drezuře byla pátá, tak pokračovala v soutěži (kdyby skončila hůř, šetřila by koně na MČR v parkuru), po sobotním crossu se posunula na 4. místo a po čistě překonaném parkuru byla v neděli celkově třetí! Druhý týden v pátek už tedy startovala na MČR pony. Přešla zahajovací skákání i všechny 3 parkury v mistrovské soutěži, první dva opět čistě bez trestných bodů, v posledním finálovém už chybovali, ale dokončili - a získali 7. místo. Pravděpodobně se už projevila únava koně, který šel jediný dvě takové vrcholné soutěže dva víkendy po sobě. Kdyby nešla všestrannost, tak to možná těm ostatním nandala více. Ale nelitujeme. To se nedá, vzdát jednu velmi dobře rozjetou soutěž kvůli vidině dobrého výsledku v jiné. Další rok jezdila dcera čistě soutěže Z mezi velkými koňmi. A pak valacha půjčila dceři našich přátel... ale to už je jiný příběh. únor 16, 2016 11:39 O koňských soutěžích nic nevím, : mamča ale o podrazech ve vrcholovém sportu vím víc, než je mi milé. Hlavně že jste to nezabalili a koním se věnuješ dál. Těším se na další vyprávění. Ráda se o těch krásných zvířatech dozvím víc. To víš, mě nějaké centimetry neberou. Vím, jak rybáři před porybným "natahují" kapra, aby měl tu správnou míru. A co je centimetr u kapra a co u koně ? I člověk má míru v rozmezí 4 cm. Stačí, jak se postaví. Jestli zpříma, nebo v postoji tajícího sněhuláka. únor 16, 2016 11:55 Však já vím... : Milena. ... dost často měřím své pidimidikoně, jak rostou / nerostou a pro dobrý výsledek musím kobylku změřit asi 5x a udělat průměr, protože opravdu lze jinak naměřit o 1-2 cm více nebo méně, a mohlo by se mi stát, že se od minulého měření kobylka zmenšila. U mě je početnost měření nutná, že to dělám ve volnosti, a ten kůň mi stojí různě natažený, nebo napružený, "tající" jak hezky píšeš, to zrovna není, ale prostě pokaždé naměřím o půl až centimetr jinou míru. Ale je fakt, že ani měřidlo nemám to oficiální. U měření koní oficiálně je nutné ohlídat, aby skutečně kůň stál na rovné ploše, aby konec hůlky stál na zemi, a aby se měřící raménko opravdu dotýkalo kohoutku (kůže) a nikoli pouze hřívy na tom kohoutku. Prostě - koni lze přidat špatným měřením až 3 cm, jim stačil jeden. Ale samozřejmě, není jisté, že by dcera kategorii A vyhrála, i když kůň na to výkonnost měl. Vždy se může něco stát, s čím člověk nepočítá - viz loňský nešťastný vítěz - nevítěz Velké pardubické. únor 16, 2016 15:18 kone jsou velka rehole : PolARKA muj svagr ma jizdarnu v Praze. Velke kone. Manzelova sestra byla mistryni Ceske republiky v parkuru a jezdily i obe jejich deti. Kluka to moc dlouho nebavilo a tak brzo prestal. Holka se do koni zamilovala a take dneska jezdi parkur, Zaroven ovsem chodi do prace, takze kolotoc.Prace, jizdarna, starani o kone,ale i cizi, ktere musi denne projizdet (majitele za to plati) a domu, kde se musi postarat o dnes uz nemohouci rodice. Nedele zavody. Slovo dovolena nezna. Je ji ctyricet a na nejakou znamost nikdy nemela cas.... Jo a svagrova se provdala jen diky tomu ze jeji manzel byl jeji trener únor 16, 2016 21:33

Napsat nový komentář

Pro komentování je potřeba, abyste byli přihlášeni. Pokud nemáte ještě svůj účet, prosím zaregistrujete se.

Powered by Azrul's Jom Comment

>>Předchozí - Následující