Chovné využití hřebce Goldan Cavalier jsem už rozebrala, ale život s ním nebyla jen ta odchovaná hříbátka. První přínos byl, že na rozdíl od Robina byl schopen chovat se v přítomnosti klisen pod sedlem klidně, jako by ani nebyl hřebcem. Konečně jsem mohla dcerám nasedlat 2 poníky a vzít je na společnou vyjížďku. Korinu si obsedla Lucka, takže Goldan připadl Elišce. Děti na Robina, hodného jen o samotě, rychle zapomněly, protože možnost, že mohou jezdit bok po boku, vše zastínila. Na jednom vodítku jsem měla hřebce, na druhém klisnu a sama tedy chodila uprostřed. Postupně se Lucie rozjezdila a mohla jezdit samostatně v řadě před námi či za námi.

Hřebce jsem také zapřahala. Přišel k nám skoro 18 letý, tak jsem si říkala, že snad už někdy tahal. Dala jsem na něj postroj a hned zapřáhla a jela. No, trochu mne zaráželo, že se neuměl držet krajnice, měl sklony tlačit se do středu silnice. Já se smála, že chce jet po anglicku vlevo, ale bylo jasné, že jsem ho právě zatahala. Brzy tahal mnohem lépe než Robin – byl větší, měl více síly, delší krok, a byl i v samotě klidnější.

Vzpomínám na jeden návrat z dětského dne. Vypravili jsme se s dvěma poníky, Almou a Goldanem. Hřebce jsem zapřáhla, na vozíku jsem jela s mladšími dětmi Eliškou a Markem, Lucka nás doprovázela v sedle Almy. Na hřišti jsem hřebce vypřáhla, nasedlala, povozila děti, pak zase zapřáhla a vraceli jsme se domů. Elišku vzal manžel domů autem, Lucka dojela poslední část cesty zkratkou přes pole. Mareček mi cestou usnul v náručí…Tehdy jsem velice ocenila Goldanův charakter – dovezl nás až před dveře domu, postál v klidu, než jsem malého uložila do postýlky, pak jsem hřebce teprve vypřáhla a on se zařehtáním odcválal ke svým klisnám…

Nebo vzpomínka na návštěvu, která se přišla podívat na koně s malým batoletem. Prcek se pustil otcovy ruky, udělal pár krůčků ke hřebci a chytil balanc tak, že objal koňskou nohu – a Goldan stál jak vyřezaný ze dřeva. Hřebec se vždy ke každému natáčel hlavou a předkem těla a tím zabraňoval možnosti, že by nějakému dítěti nechtěně ublížil – pohladit ho zezadu po zadku bylo nemožné.

Eliška byla nešťastná – chtěla klusat, ale Goldan měl jiný názor – připadala mu na rychlou jízdu moc malá, zatímco se staršími dětmi cválal, skákal malé překážky a občas je i ze sedla vyklopil. Svatý nebyl, ale uměl rozlišovat malá lidská „hříbátka“, na která musí stejně jako na ta vlastní dávat pozor a větší lidská „hříbata“, která už potřebují ukázat „odsud posud“. Po vyjížďce, odsedlání a vypuštění do výběhu jsem často byla svědkem toho, jak klisnu, se kterou byl na vyjížďce, kde si jí ani nevšimnul, po krátkém namlouvacím tanečku připouští.

Klisny, které jsme cizím majitelům připouštěli, zde byli po kratší či delší dobu ustájeny. Náhle jsme měli dostatek poníků pod sedlo i pro jiné děti a mohli pořádat společné tréninky i vyjížďky nebo plavení v jednom z málkovických rybníčků. Vše bylo přínosem pro moje holky, protože jednak vyzkoušely pod sedlem i jiné poníky, ale také je ježdění více bavilo, když chodila „na poníky“ celá parta dětí ze tří sousedních vesnic. Také bylo možné vzdálenějším kamarádkám nabídnout možnost prázdninového pobytu u nás (tři nebo pět dětí, to už nakrmit a poslat večer spát není rozdíl), na oplátku naše děti jezdily na týden za kamarády do města, užily si i bez nás rodičů, co neměli nikdy dost času, městské radovánky – kino, pouť, cirkus. Prostě oboustranně výhodný „handl“.