Všechno není lehce sdělitelné: naše radost nad pasoucími kravkami, dováděním nově vypuštěné omladiny do výběhů, radost z úspěšného porodu telete či plných vemen krav, vstupujících do dojírny. Vzpomínáme na zvířata, která nás živila a dnes jsou kdesi na věčně zelených pastvinách. Náš vztah ke kravám má sice mantinely, ale snažíme se, aby život, který u nás prožijí, byl pro ně co nejpříjemnější - ve stádě, bez uvazování, na pastvinách.

Nutnost podojit dvakrát denně svazuje můj život už skoro dvacet let, ale zvykla jsem si a patrně mi to bude jednou v důchodu chybět. Kdysi mi maminka hrozila - když se nebudeš dobře učit, skončíš u kravských krdelí. Já se učila dobře, ale stejně se to proroctví naplnilo. Skončila jsem, a dobrovolně, opravdu u krav. Chováme i koně, ale živí nás krávy. A ještě nějaký čas budou.

Zaháníme krávy z lehárny do čekárny před dojírnou tak, že je ženeme kolem stěny a brány - až do prostoru vyvýšeného nad úroveň stáje s hlubokou podestýlkou. Jednou ale jedna z krav vběhla do brány tak, že jedno křídlo vyhodila z pantů a klidně pokračovala, ale mimo stáj, v podstatě správným směrem.

Bez váhání vyběhla po schodišti na sýpku a zastavila se v prvním patře. Ano, byla v podstatě tam, kde nakonec být měla - jenže o tři metry výše. Dojírnu máme vybudovanou pod sýpkou, přistavěnou ke stodole. Na sýpce jsou tři okna, pod nimi však není hloubka jen jednoho podlaží, ale ještě více, protože za sýpkou terén klesá.

Naštěstí milá kráva už v dalším pohybu nepokračovala a zarazila se překvapená, kam že se to dostala?

No tě pic. To jsou situace, kdy musíte něco udělat, ale bojíte se, že jakákoliv akce bude katalyzátorem zhoršujícím situaci. Může se třeba polekat a vyskočit oknem ven. A co já vím ještě? Na druhé straně nebylo možné dlouho váhat, co kdyby se rozhodla pokračovat ještě o patro výše? Schodiště, které vede na sýpku, je sice přímé, ale velice strmé, na hranici schůdnosti i pro člověka.

Ještě musím dodat, že kravám se lépe chodí do kopce než s kopce, jsou trochu jako kozy (ty vyšplhají kamkoliv, třeba na kabinu traktoru), ale dolů po schodech to zaručeně bude horší…  Popadla jsem rychle ohlávku a vodítko, zhluboka se nadechla a vydala se za krávou. Ta stála s nohama zabořenýma do hromady pšenice, a asi si myslela, že je už v kravském nebi. Rapl už ji pustil, takže si nechala nasadit ohlávku a otočit ke schodišti.

Fakt jsem nevěřila, že to sejde dolů aniž by upadla, zlomila si vaz či se zalehla, ale měla jsem pocit, že to nejjednodušší řešení musím zkusit.

A tak jsem seběhla schody a za mnou se valila notně gravitací rozjetá kráva. Neuvěřitelné - nějak našla pro dostatečný počet svých nohou oporu na schůdcích, udržela rytmus – no,  běžely jsme ještě po dvoře pořádný kus cesty, než jsem si troufla ji přibrzdit bravurní zatáčkou a na druhý pokus ji už nasměrovala do čekárny před dojírnu.

Podařilo se mi ji dostat ven zdravou, bez asistence hasičů nebo nějaké techniky. Jak se říká, víc štěstí než rozumu, ale to vám dojde až za chvíli.