Mám jako mazlíky koně, tak vám napíšu ne o psech, nebo jiných mazlíčcích, ale o koních... Začnu vzpomínkou na Goldana. Jednou jsme se vraceli z dětského dne, pořádaného ve vzdálenější vesnici. Protože hrozil déšť, poslala jsem dcerku, doprovázející nás v sedle Almy, ať jede napřed zkratkou přes pole, zatímco já ten lán musela s hřebečkem ve vozíku objet. Na nějakou terénní jízdu s miminem v náručí nebylo pomyšlení…

Malý Mareček mi totiž usnul na klíně a nemohla jsem s ním nic dělat, než ho dál jednou rukou přidržovat a druhou třímat opratě. Goldan o samotě táhl jak čert, měla jsem ho co držet, aby s náma „nezdrhl“, a tak jsem se docela fest obávala, jak doma na dvoře zvládnu sesednout s Markem na rukou. Goldan se zatím plnou silou opíral do opratí a nejraději by to vzal tryskem, takže do dvora jsme zatáčeli, že nám byla málem dokořán otevřená vrata malá.

Tak se dalo čekat, že obvyklé zlobení hřebce po jeho návratu domů ke klisničkám, bude s ním, takhle  rozjařeným, ještě o něco výraznější. Očekávala jsem, že jakmile povolím opratě, nastane známé popocházení a cukání s vozíkem, jak to koník předváděl jindy. Zastavila jsem tedy poblíž dveří a Goldan mne překvapil: najednou se přepnul do stavu „jsem opatrný na tvoje baby“ a stál, jako kdyby mu někdo řekl „štronzo.  A tak se problém, nad kterým jsem přemýšlela během jeho velmi energické cesty domů, vyřešil jeho empatií.

Já v pohodě sestoupila, aniž se syn probudil, odnesla ho do pokoje a pak teprve šla vypřahat Goldana, který na mne nehnutě čekal. Pochopil nějak, že tentokrát musí zastavit na dvoře tak, jak jsem ho to učila. (Mj. ale nikdy dosud ani poté se mu to takhle báječně nepovedlo.)

Protože se vždy choval k malým dětem jinak než ke větším, byl vždy opatrný, aby jim nijak neublížil, věřím tomu, že vycítil,  že je důležité, aby při tomto sesedání z vozíku bral ohled i na mne, když mám prcka na rukou; zatímco cestou domů o nic moc nešlo, nic klukovi nehrozilo a tak mohl laškovat a spěchat.

Trochu odbočím - kromě koní chováme i krávy. Ty mi svým chováním připomínají děti (které mám tři), protože každý den na mne zkoušejí, jestli by se dnes nemusely dojit, dělají, že nevědí, co se od nich chce a i když dvakrát denně trénují cestu do dojírny, pořád jsou mezi nima zvířata, co se schovávají až doposledka za druhé a jako kdybych od nich slyšela „ já nechci – až potom, ať jde radši někdo jiný…“.