Koně se chovají víc „dospěle“ – spíš jako vtipálkové,

co vám klidně šlápnou na nohu, shodí vás ze sedla,

utečou z výběhu.

Ale také poznají, kdy končí legrace a hrozí velmi vážný úraz.

Další příklad, kdy kobyla svým jednáním zabránila zlému úrazu, je z doby mého ježdění v oddíle. Vraceli jsme se z vyjížďky a prakticky dojeli až ke stáji; stačilo ji jen objet a sesednout. Kamarádka jela přede mnou a tak jsem to měla dobře před očima. Její kobyla se něčeho polekala a nepřipravenou jezdkyni shodila a přeběhla po ní do stáje. Alespoň tak se to nám to ostatním, ztuhlým zděšením, jevilo.

Alena skutečně měla na tváři blátivý otisk podkovy – kobyla však dokázala příslušnou nohu i ve svém splašeném běhu odlehčit, plně vahou nedošlápnula a tak to skončilo neuvěřitelně -  jen malou modřinou od hrany podkovy.

Můj osobní zážitek, s mojí vlastní klisnou Sonetou, zapřaženou do saní, je asi nejprůkaznější. Jely jsme po silnici a jakýsi vůl v autě za náma si na nás zatroubil. Kobylka se splašila, a že byly zaváté příkopy, netrefila se správně na odbočku polní cesty, ale vzala to přes příkop...

Drncnutí mě vyhodilo do sněhu před sáně. Zoufalé a naléhavé hou! však zastavilo Sonetu na místě, sanicemi saní snad centimetr od mého obličeje a břicha...

Zcela určitě nezastavila proto, že by metrákové saně přese mne neutáhla, tahali jsme s ní mimo jiné i dříví z lesa, a už se nám stalo, že táhla tak poctivě, že když se jí strom zaklesl a nemohla ho povytáhnout, nepovolila ona, ale spíš postroj.

Nevím, jak by to dopadlo, kdyby tenkrát Soneta nepochopila, že její okamžité zastavení, prakticky uprostřed kroku, fakt potřebuji.