Později už jsem chov rozšiřovala dílem ze zahraničních importů, dílem vlastními odchovy, přičemž pouze Sametka a Gemini nejsou minishetlandky, ale klisny standardního typu, i když ne moc nad hranicí rozdělující oba typy SHP (v podstatě nyní mají obě klisny rozdělené povinnosti, Sametku využívám v zápřahu a Gemini pro vožení docházejících dětiček). Rozhodnutí postavit chov nikoli na Sametčino potomstvu, ale na nakoupených koních mi umožnilo zaměřit se na chov  minishetlandů - jako bych tušila, že Sametčina další hříbata budou standardní velikosti, a žádné si do chovu nenechám. Nevylučuji však, pokud bude některá její dcera v minitypu (že je to možné, dokazuje Sametčin syn Bon Ami), že si ji nechám.
 

 

 

     Shetlandy chovám v podstatě jen pro radost z hříbátek. Není nic hezčího, než sledování vydařeného hříbátka od prvních krůčků po dovádění ve stádě. O to smutnější je, když narozené hříbě nemá pro skotačení dost sil a několik dní až týdnů bojujete o jeho život, jako se nám to stalo se Sally a Spartou. Nevzdáte to, vstáváte v noci, aby hříbátko bylo nakrmené, i když nemá sílu pít přímo od matky, pak smrtka zvítězí a člověk se ptá: má to smysl, připustit kobylu, když pak vám přinese hříbátko jen zklamání?

 

     Bohužel ne vždy to dopadne tak, že chovatel přijde jen o hříbě. Jednou jsem během porodu přišla o oba, o hříbátko i o jeho nebohou matku, klisničku Tirzu. Dva roky po tomto zážitku, který opravdu nikomu nepřeji, se zase jako každý rok hřebila Sametka. Po velmi těžkém porodu mrtvého hříběte jsem si myslela, že nepřežije ani Sametka. Zvedli jsme ji na nohy, kymácela se, nakonec jsem ji dílem opřela o krmelec, dílem z druhé strany držela sama (ještě že je to malý shetland!) a doufala v zázrak. V té chvíli nemyslíte na jiné své povinnosti, jen si říkáte - ona mě potřebuje, a pokud jsou to její poslední chvíle, chci být u ní. Pomalinku, jak jsem ztrácela síly, klisnička naopak získávala jistější postoj, až bylo jisté, že mě ještě neopustí.