Někomu bude znít moje vyprávění asi infantilně, ale náš kocour Bertík je členem rodiny :-) Mám ho rád i proto, že je úžasně čistotný. On si myje pacičky a tělíčko i tehdy, jde-li ven. Sedí na parapetu a myje se. Což nechápu, ale je to jeho rituál. Potřebu udělá jen venku, nebo dole v garáži, kde má svou bedýnku s absorpčním pískem. Tu tam má pro případ nečasu, aby nemusel jít do sloty. A na to včas upozorní.

Nechápu, jak jsme mohli žít celý život bez zvířátka. Když byly holky malé, měli jsme rybičky a papouška. Ale tento tvoreček, to je zcela něco jiného. Ten má totiž mozeček. A také ho používá. Nevím jak on ze mne, ale já jsem z něho nadšený :-). Než ho žena přinesla jako malé kotě, to bylo asi před dvěma a půl rokem, řekl jsem jí „buď já, nebo kočka!“ A vidíte, jsme tu oba.

Já si zvykl na něho, on na mne. Je to prostě zlatíčko a na stará kolena naše potěšení. Ale i starost. Samozřejmě, že byla potřeba lékařská prohlídka, pravidelné očkování, (on má dokonce i svůj očkovací průkaz s fotkou), v roce a něco si prošel kastrací, před kastrací totiž měl spoustu zranění, pokousaný byl od očička až k ocásku. Chudinka malej, už si toho za svůj život užil také dost. I pád z vysokého stromu. On je to takový malý průzkumník. A těch klíšťat, co už jsem mu vyndal...