Velmi rád se mnou snídá. Když vidí, že jím, vyskočí si na stůl a čeká. Já mu mažu malé kousky housky sýrem zvaným Kiri, který on přímo miluje a dávám mu je na jeho talířek. Když byl malý, kupoval jsem mu mozzarellu. Na té, krom paštiček, on vyrostl. Když má dost, poděkuje tím, že zatřepe pacičkou. Jo, a otevření lednice je pro něho signálem, aby zpozorněl i když spí a upřel na nás svůj loudivý pohled. „Dej mi něco ...“

Když mě odvezli do nemocnice, on chodíval ke vrátkům a vyhlížel mě. Ale byl za mnou i na návštěvě na ústecké jipce. Tím se moc kocourů pochlubit nemůže :-)- Se svolením paní doktorky, samozřejmě. Žádné podfuky. Tehdy se tomu rozhodnutí doktorky tamní sestřičky divily, že tam pozvala rodinu i s kocourem. (Už jsem tu o tom psal, co se mi přihodilo, že jsem byl předávkován Walfarinem, atd). Když mě spatřil, on tehdy tak vrněl radostí, až jsem byl z toho naměkko.

Ještě musím dodat, že já jsem ten, který ho pouští ven a domů, také si s ním hraji a manželka ho zase mazlí a chová, protože on to chování někdy i vyžaduje. Nebo jí spí u nohou. Já jsem ho naučil hru s názvem „muchli, muchli“. Udělám z dlaně vaničku a nastavím ji před jeho hlavičku. On mne obejme pacičkami ruku a ducne mě hlavou do dlaně. A to opakuje, dokud držím ruku. Ouška dozadu, ocásek nahoru a doráží. Manželka tuto hru trošku vylepšila (pokud se tomu dá říkat hra) na muchličky, muchličky. Udělá vaničku pomocí obou rukou. On ji obejme packami obě ruce a se sklopenou hlavičkou naráží do dlaní jako kozlík. Ona ho jemně chytí a muchlá mu hlavičku.