Manželka se mi směje, že z něho dělám pejska, ale on už umí doopravdy na požádání podávat pacičku. Ví, co je ocásek, pacička, očička (to když mu je vytíráme borovou vodou, tak drží), ví, co znamená papání a spinkání.

Zná povely „čekej“, „pojď“ a ví, proč říkám tytyty. To když si vyskočí ke mně na stůl, lehne si za displej notebooku a pacičkou shazuje tužky se stolu. A dívá se střídavě dolů, kam padají a na mě. To je ale rošťák, co?

Také se mi klidně projde přes klávesnici a ani se nezačervená... Musím to chápat tak, že chce získat mou pozornost. Ví, co následuje, když řeknu, že se bude kartáčovat kožíšek. To si lehne na zem a při kartáčování vrní. Na povel „udělej kululu“ se otočí na druhou stranu a čeká, až mu vykartáčuji druhou půlku. :-)

Když chce jít ráno ven, budí pouze mě. Skočí ke mně na polštář, packou se mi dotkne hlavy, případně trochu zatlačí a mňoukne (což asi značí vstávej), obejde mě, skočí dolů a čeká. Pokud nevstávám, tak to opakuje tak dlouho, dokud nevstanu a nepustím ho oknem ven.

Chvíli sedí na parapetu, rozhlíží se kolem, pak sejde dolů po žebříčku (dvě prkna a špryclíky, aby neuklouzl), který jsem mu pro tento způsob chození ven a domů vyrobil.

Nad oknem mám i ovladatelné tepelné čidlo PIR. Když jde Bertík domů, čidlo sepne a spustí pípání. Já jdu, otevřu okno a on skočí domů. Je to vymakané... :-) Tento způsob chození ven a domů uměl okamžitě, na první zkoušku.

Je toho hodně, co bych o něm mohl vyprávět. Ale zkrátím to. Dodám ještě, že je trošku více mlsný, ale to je spíše moje a babičky zásluha. Za to on nemůže, že ho krmíme dobrými masovými kapsičkami zn. Felix či křupínky - granulkami z Německa. Pro ty mu jezdím kousek za hranice. Naše mu prostě nešmakují. Ani se mu nedivím. Také bych je nejedl...