Mám velkou postel. 2 x 2 metry. Jsem širokorozchodná, ale na tu svou půlku se vejdu bohatě, takže druhou nijak nezabírám. Věnovala jsem ji celou svému příživníkovi, té malé chlupaté přísavce. Ale kdepáááák, on, i když má krásnej přepychovej polštář ve tvaru zrzavého psa, tak nejraději spí mně za krkem a funí mi do ucha. Na jeho chválu však musím přiznat, že s sebou nijak nemrská, spí klidně.

      Je noc. Spící žouželku zvedám zpod stolu, kde mi leží u nohou. (U PC sedím na gymnastickém míči, takže se, chudáček, vydává velkému nebezpečí, že bude tou gumovou koulí převálcován. Ale přemluvit se nedá, pracuje se mnou a nejspíš ve snech spřádá budoucí témata kudlanky.) Jsme tu většinou tak do deseti - jedenácti, pak ho budím na loužičku a jdeme spát. Probudí mne kolem šesté a jdeme loužičkovat. Oba. A pak ještě tak hodinku do pelechu. Dobrej, ne?

        Je fakt, že mi překopal dlouhodobně zažitý režim. Teď už jsem kolem osmé "in" a jedu, jedu... Vybudovala jsem mu i boudu. No řekněte, nevyblbnu se?

       Taky jsme probírali předmět "socializace psa psem" - přišel se na nás podívat Robert se svou Ireskou. Tedy zaprasený páníček se stejně vypadající a stejně libě vonící kámoškou. V první chvíli jsem si říkala: "Tak, a co já napíšu na Kudlanku? Že už nemám psa? Že jsem ho nechala sežrat Ireskou k svačině?"

     Ale nakonec to dopadlo docela ok - čtyřměsíční psí géniuska si bílou koulí pohazovala z místa na místo, občas na něj skočila a zalehla ho, případně zamáčkla do rohu rohového gauče. Kupodivu Kayo vždy vyplaval, otřepal se a vyrazil k novému útoku. Dorážel neustále a nebýt Ireska poněkud znavená z mnohahodinového tréninku, kdo ví, jak by to dopadlo....