Tak si připadám jak ve zpovědnici. Jé, byl někdo z vás zamala ve zpovědnici? A na prvním přijímání? Tak podobně rozechvěle jsem se cítila v pátek. Vlastně už celý týden před pátkem, a ten pátek tuplem, když jsem se kolem šesté odpoledne vezla do dalekých Vodňan.

     Přijeli jsme tam za mlhovaté tmy, všude prázdno a ač jsou Vodňany jistě hezké, neviděla jsem z nich nic víc, než jen paneláky, mezi kterými jsme hledali ten jeden správný.

     Cesta byla fajn, měla jsem zas po dlouhé době svého syna jen pro sebe (těžko se za jízdy, zvláště když řídíte, utíká), prima jsme si popovídali a i když jsem se celou dobu snažila moc o účelu cesty nebavit, bylo to jasně dané. Ano, v pátek večer jsme jeli pro mého "pana psa". 

      Otevřely se dveře a z nich vyběhly dvě pidizvířátka. Jedno úzké a malé, druhé tlustochlupaté a malé. Hm, a obě se vrhla k Robertovi, protože je načichlý svou Ireskou. Jak jsem později zjistila, to hádě byla osmiměsíční fenka čivavky, ta bílá koule s maskou Zoro mstitele, byl můj budoucí spolubydlící. Po lehké výměně společenských proslovů na téma: "Je hodnej, je žravej, dojděte si k veterináři", jsem maskáče sbalila do ručníku a jeli jsme domů.

     Celou cestu jsem jej měla jak bryndák pod krkem. Ač byla cesta dost houpavá (slušně řečeno), ač mě oba - paní chovatelka i syn - předem varovali, ať si nic nedělám z toho, že bude celou cestu kňučet, tak se žádný nářek nekonal. Prcek si mi ustlal na ňadrech a celou cestu spokojeně prochrápal. 

      Po vypuštění do patřičně zadrátovaného a zabedněného bytu udělal svou první a zatím jedinou loužičku na koberci. Dostal pak jemné upozornění, že by bylo vhodné ji příště situovat na hadr, který má v předsíni. Což dodržuje. Tedy, zatím. Hovínka tvoří ne na hadr, ale tak pět až deset centimetrů vedle. Vzhledem k tomu, že je to patrně gentleman už ve své podstatě, vždy po vykonání potřeby mi to hlásí: "Fak, fak!" Odejdu tedy s ním, seberu toaleťákem a spláchnu.